Článek
Supermarket, o němž bude řeč, navštěvujeme zřídka, obvykle když jedeme kolem a něco nutně potřebujeme. Tentokrát zeleninu na zítřejší oběd. Komplex přízemních budov má parkoviště s příjezdem přes závoru a do obchodů se vchází jednotlivě přímo ze zastřešeného chodníku prosklenými zašupovacími dveřmi na fotobuňku. A právě před těmi do supermarketu někdo ke stojanu pro kola přivázal psa, ale asi nezacvakl aretaci, takže pes měl volný pohyb po celé délce vodítka, čehož se jal hojně využívat. Když byly dveře zavřené, nejspíš ve skle viděl svůj odraz, zafixoval se na všech čtyřech a začal na něj výhružně vrčet, jenže když se dveře otevřely, protože je aktivoval některý ze zákazníků, sok mu zmizel a on začal po jejich prahu zběsile běhat sem a tam, přičemž se netvářil dvakrát přívětivě. Každopádně se nedalo projít. Zákazník ustoupil, křídla dveří se sunula k sobě a pes se opět zasekl, sklonil hlavu a cenil zuby sám na sebe. A při následném otevření zase běsnil.
„Tohle vypadá na dlouho,“ řekla druhá část naší dvoučlenné domácnosti, „skočím si zatím vedle do drogerie.“
Na obou stranách dveří už nás byla hrstka, lidi brblali, někteří se navzájem vyptávali, čí je to pes, někdo se ho snažil vlídným slovem odlákat, na což zvíře nereagovalo, neštěkalo, leč stále pomateně běhalo sem a tam, vypadalo to, že teprve teď ho hra na honičku začala bavit. Zdálo se mi, že v domácím rozhlase prodejny dokonce zaznělo: „Prosíme majitele psa před vchodem, ať jde k němu.“ Venku padl návrh, že by to chtělo držák vodítka zamáčknout v okamžiku, kdy pes bude co nejblíž, že se mu tak zkrátí rádius.
„To nepůjde,“ zkonstatoval mladík, který se toho iniciativně ujal. „Čudlík je zaseknutej. A rukojeť je celá nějak divná, nebo co.“
Nervozita stoupala, zákazníci nepřítomnému majiteli nadávali už zcela nepokrytě. Když tu se odněkud vyloupl dobře rostlý chlap asi v mém věku a pronesl: „Já toho psa nakopnu, aby už dal pokoj!“ A lidé začali nadávat jemu. Možná by ho napadli i fyzicky, kdyby u chodníku nezastavilo auto. Ze dveří od spolujezdce vyběhla žena, zamířila k vodítku a kysele se usmívala: „Promiňte, promiňte, my jsme ho tu zapomněli.“
Řidič za volantem, zřejmě manžel, dělal, že neexistuje, a dítě vzadu v sedačce radostí křepčilo.
Ovšem největší psina nastala, když chtěli odjet a závora je nepustila. Oni to tam totiž mají nastavené tak, že při každém příjezdu snímá kamera registrační značku auta, prvních devadesát minut je sice zdarma a každá další hodina za 60 Kč, ale pokud parkoviště opustíte a vrátíte se dřív než za půl hodiny, už to neplatí, už musíte zaplatit vy, a všechno. Alespoň tak to stojí malým písmem na cedulce u výjezdu.
