Článek
Blesklo mi hlavou, jestli dělám chybu já, nebo on, ale než jsem to stačil domyslet, vyjelo z průjezdu domu další auto a zařadilo se za protijedoucí. Takže já jsem ten blbec, hrklo ve mně. Mezitím za mnou houklo sirénou a zablikalo modrým majákem policejní auto. Tak houby já, dva na dva. V zrcátku jsem viděl, jak policista vystoupil a šel k nám. Stáhl jsem okénko.
„Není tohle náhodou jednosměrka?“ povídám mu.
„Určitě je,“ odpověděl, „jen doufám, že správně jedeme my.“
Policista první auto minul, za ním přešel ke straně řidiče toho druhého, jemuž jsem neviděl do tváře, něco gestikuloval do okénka, vyrozuměl jsem, že má couvnout zpátky do průjezdu, což bylo asi o čtyřicet metrů dál. Hned se vracel, zase přešel na mou levou stranu, řidiči prvního protijedoucího vozu ukázal, ke mně pak jen prohodil: „Oni couvnou.“
Zadní auto skutečně kousek couvlo, jenže ono to není jen tak, když po obou stranách parkují další auta v těsné blízkosti jednoho jízdního pruhu, takže auto zastavilo, vystoupila žena střední postavy, nechala otevřené dveře a zamířila k nám, a opět po levé straně. Policista taky vystoupil a potkali se na mé úrovni.
„Nějaký problém?“ zeptal se.
„Je to daleko, já mám strach… Nemohl byste…“
Policista pokrčil rameny, šel s ní, sedl si za volant, ona k němu vedle, zacouvali do průjezdu, tam se vyměnili a řidička potom odjela správným směrem. Mezi tím, co stejný manévr provádělo zbývající auto, se policista vracel a možná ze sounáležitosti v nastalé situaci mi prozradil: „Paní je z Ústí. Že prý tam ve dvoře má jejich firma parkování. Když vyjížděla a viděla, že auto jede tímhle směrem, tak za ním automaticky zahnula…“
Rozlil se ve mně hřejivý pocit. Nikdo nenadával, netroubil, a to ani ti, kteří se začali štosovat za policejním vozem, nikdo nedostal pokutu, dokonce ani řidič, který všechno způsobil, policista pomohl, jak má v preambuli na dveřích, přestože jel sám…
A pak se mi ozval telefon od osoby, kterou jsem měl na smluveném místě vyzvednout.
„Kde seš? Už tady stepuju čtvrt hodiny, a ty nikde.“
„Hned jsem tam. Minutku. To víš, všude samá zácpa.“
Jo, tohle je v Praze výmluva, která vždycky bezpečně zabere. V politice i v běžném životě. Přece jí nebudu vykládat, že jsem se dojímal tím, jak jsou na sebe lidé hodní, a na ni úplně zapomněl.
