Článek
Třeba když se Hajn s Košťálem sešli ve Výčepu v Panské, jen co se v devět ráno otevřel, a k polednímu se vydali do redakce, kde zjistili, že by něco pojedli. Bodejť, po panácích a pivech na lačno vyhládne. Na chodbě v ledničce našli dvě zabalené jitrnice, které předešlý den v nedalekém řeznictví zakoupila jejich kolegyně Renata Zelenková, že je manželovi osmahne na pánvi k večeři, ale zapomněla na ně. Hajn s Košťálem z nich opatrně vytahali špejle, vymačkali obsah a spořádali ho a než Renata přišla, zaběhli dolů do sazárny pro cupaninu, kterou umě vpravili dovnitř, jitrnice zašpejlovali a vrátili je do ledničky. A u Zelenků měli večer veselo. Ovšem Renata byla od rány, sedla a napsala glosu, jak jsou naše masné a uzenářské podniky neuctivé k pracujícímu člověku, když můžou produkovat takovou kvalitu, která se ani po dvojím smažení nedá pozřít. Byl z toho poprask. Jakmile text vyšel, řeznictví se omluvilo, nabídlo jitrnice náhradní a bohatou výslužku k tomu. A Hajn s Košťálem se přiznali až asi po roce při nějaké bujaré redakční oslavě.
Podobnou povedenou dvojicí byli Drábek a sporťák Maryška. Ti na dopolední dávku alkoholu chodili k Rakvičkám, což byl neoficiální název restaurace sídlící vedle pohřebního ústavu na nároží Staroměstského náměstí a Dlouhé ulice. A habaďůru vyvedli kolegyni Ajce Vláškové. Smolila reportáž z dětské sportovní akce, měla už to nadatlované nanečisto jako koncept a text právě na psacím stroji opisovala, aby byl bez škrtů a překlepů. S Drábkem a Maryškou se potkala na chodbě, když mířila ven, že prý se hned vrátí, že tam má rozdělanou práci. Ti dva nelenili a do čistopisu jí přidali dva řádky ve smyslu: …nahá trenérka chlapce shromáždila do kruhu, poručila jim, aby si stáhli trenýrky a aby si to s ní na žíněnce rozdali; ale jeden po druhém, vyzvala je…Nebo tak něco. Pak ještě z Ajčina konceptu opsali asi pět dalších řádků, takže když se kolegyně vrátila, sedla k psacímu stroji, podívala se na poslední větu, vyhledala ji ve svém konceptu a pokračovala dál. Jen si povzdechla, že je dneska celá rozlítaná, že spěchá, že snad to ani nestihne. Rukopis odevzdala, aniž si ho po sobě přečetla, a druhý den se ve dveřích objevil tajemník redakce v roli dnešního editora Radek Dolínek, starší to pán, a hned: „Prosím tě, Ajko, nemůžeš si to své porno odpustit? Vždyť jsme dětský časopis.“ Když se Ajka podívala na zaškrtnutý text, hned věděla, která bije a jen hlesla: „To jsou ale debilové.“ Drábek a Maryška měli štěstí, že v tu dobu zrovna seděli u Rakviček, jak jinak.
Často jsme za reportážemi jezdívali ve složení reportér, fotoreportér a řidič Toník a často nás na místě nutili ochutnávat něco ostřejšího, zejména na Moravě. Toník se mohl napít jedině tehdy, když jsme vyjeli na několik dní, čehož on s gustem využíval. Jako onehdy, přespávali jsme v nějaké ubytovně se společnou koupelnou, kde nebyla klasická sprcha, nýbrž jen vana. Toník ji měl jako z praku, v noci se šel vykoupat, vlezl do prázdné vany, namočil se takovou tou ruční sprchou, namydlil se po celém těle, a když se chtěl opláchnout, zjistil, že se zasekl kohoutek. Jak s ním lomcoval, uklouzl, padl naznak do vany, a protože byl namydlený, nemohl se z ní vyhrabat. Hulákal na celou chodbu, abychom ho vysvobodili. A druhý den k polednímu, když se vzbudil, bezelstně se zeptal: „Kluci, co to tady bylo v noci za křik, vy jste nic neslyšeli?“
A ještě jednu přihodím k dobrému, spíš ale jen takovou lehce nostalgickou, a také jako potvrzení, že v té době opravdu nebyla o alkohol na pracovištích nouze, tím méně v redakcích časopisů. S kolegyní Markétou a sekretářkou Eliškou jsme onehdy do práce přišli nezvykle brzy ráno. Jen co jsme odemkli naši kancelář, zjevil se správce budovy, a že prý teče strašně rezavá voda, ať si ji pořádně odtočíme. A petky tenkrát nebyly. Holky bez ranní kávy nedaly ani ránu, mě to celkem nevzrušovalo, nicméně Markéta povídá: „Co budeme odtáčet, v ledničce jsou dvě láhve šampaňského z té včerejší oslavy. Eli, máme ještě nějaké čisté skleničky?“ A když se dostavila šéfredaktorka Svatava, našla nás ve svém sekretariátu v křesílkách a s otevřeným Bohemia sektem na konferenčním stolku. „Vy si tedy ale žijete, mládeži,“ zakroutila hlavou. A my jsme jen pokrčili rameny: „No, když je ti milejší rezavý kafe…“
Zdroj: vzpomínky pamětníků i vlastní, jména jsou upravená
