Článek
Když už ne na ulici, dá se zaparkovat v Palladiu na náměstí Republiky. Vlastně trochu kecám, protože vím-li, že pozřu alkohol, volím metro, neboť máme stanici přes ulici. Ovšem děje se tak výjimečně, třeba když mířím na pokec s kamarády v hospodě, na schůzku ve vinárně s bývalými kolegy nebo na sraz po letech od promoce do pražské kavárny. Jezdit všude autem je svým způsobem úchylka a patří ke stáří. Pokud v pokročilém věku už některé činnosti dělat nemůžu, například hrát lední hokej nebo balit holky, pak se víc věnuju tomu, co můžu, a auto ještě můžu. I úředně od své lékařky.
Mám řidičák od osmnácti a nikdy jsem neboural. Ťuk, ťuk, ťuk. Pouze jednou, a ne toliko boural, nýbrž byl nabourán. A navíc s příběhem. Stojíme na červenou a zezadu do nás napálila bílá dodávka. Vylezli tři chlápci, dva okamžitě zdrhli, jeden zůstal a že sorry, neubrzdil jsem to. Zavolal jsem policii, limit nelimit.
Policista na něj: „Řidičák.“
On: „Nemám.“
Policista: „Doklady od vozu.“
On: „Nemám.“
Policista: „Komu to auto patří?“
On: „Kamarádovi.“
Policista: „Jak se kamarád jmenuje?“
On: „Nevím.“
Policista: „Dejte mi občanku.“
On: „Nemám.“
Policista: „Jak se jmenujete?“
On: (řekl jméno a příjmení)
Policista: „Kde bydlíte?“
On: „Na ubytovně.“
Policista: „Adresu.“
On: „Už tam vlastně nebydlím. Oni mě vyhodili.“
Policista se otočil ke mně: „Máte havarijní pojištění?“
Já: „Ano.“
Policista: „Tak buďte rád, že jste rád.“
No, rád jsem byl i nebyl, ale po čase mi přišlo vyrozumění, že je týpek stíhaný pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, které nikdy neměl, a jestli se nechci ke stíhání připojit. Prý připojit… A k čemu? Leda by mu každý čtvrtek po osmé večer dávali pár facek.
