Článek
Statná sestra vyhlíží netrpělivě další pacienty, kolem jezdí sanitáři a v čekárně sedí paní, která s sebou sice nemá doklady, ale stejně ji přijmou, protože ji tu dobře znají. Venku kašle pán, který vypadá jako bezdomovec, krev se mu valí zpod vousů a saniťák ho směřuje dovnitř budovy příjmu.
Mladinký doktor se ujímá mě, prochází se mnou současnou léčbu (žádná není) a pobyt, ptá se mě na začátek problémů a na pobyt v krizovém centru. Vidí mé vyděšené oči a smiluje se, když ho prosím o pobyt na otevřeném oddělení. Zvedne telefon a vzápětí se pousměje, právě jedna pacientka odchází, můžu nastoupit. Venku je zima, sníh ještě ne, ale park vypadá zlověstně. Pavilony vypadají jako strašidelné chaloupky, kolem dokola ploty a na oknech mříže. Táta mi bere tašku a kráčíme spolu k pavilonu.
Startuji tedy na pavilonu, kde jsou se mnou sympatičtí spoluležící, muži i ženy, někdo trochu zombie, pár starších mazáků a zbytek hysteričtí mladí kuřáci. Naštěstí pro mě, zkušená spolubydlící je ostřílená pacientka, která démony zahání už nějaký ten pátek a provedla mě prvním dnem.
Táta mě krátce obejme, loučí se a odchází, když přijde jiná sestra. Ta mě svléká do spodního prádla, váží a kontroluje obsah tašky, kdybych náhodou chtěla pronést Myslivce nebo rumové pralinky. Jídlo tu povolené je, stejně jako telefony, které můžeme mít u sebe. Jak se postupně dozvídám od ostatních, tady je to opravdu mírné, hlavně lidé s depresemi a s bipolárkou, nic dramatického se tu povětšinou neděje. Lidé běžně telefonují s blízkými, chodí na Instagram a hrají hry. Ani s počítači nemají sestřičky problém, jen je nutné netrávit na nich příliš mnoho času.
Paní doktorka se jmenuje Veselá a přidala mi veselý pilulky, aby mi to líp utíkalo.
Brzy opět podám hlášení, zda se přes noc neztratila nabíječka, na které by se chtěl někdo oběsit. Léčení zdar!
