Článek
Po dlouhé době jsem opět otevřela knížku Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize. Pro část čtenářů může být tahle duchovní, až ezo literatura těžko uvěřitelná. Pro někoho možná byla stravitelnější divadelní hra v čele s Jaroslavem Duškem.
Příslib duševní svobody a pohody se dnes objevuje v kdejakém průvodci a self-help návodu. Já si ale myslím, že nad první dohodou, kterou Ruiz představuje na několika málo stránkách, má smysl se pravidelně zamýšlet. Úzce totiž souvisí s našimi zažitými vzorci a také s mocí, se kterou je slovo provázáno. První dohoda zní, važte slova!
Zamířit slovem proti sobě
Touha po dokonalosti je u části z nás silně zakořeněná. Někteří baží po symetrii, další ve sportovním napjatě sledují stopky, jiní vyzráli na dokonalost s pomocí tabulkových procesorů, protože čísla přece nelžou! Sama dokonalost je jakási zažitá snaha dodržet naši vnitřní dohody, které jsme uzavřeli sami se sebou. Slovo dokonalý je v knize uvedeno taktéž jako bezúhonný, bez poskvrnky (anglicky impeccable, vychází z latinského peccatum, tedy hřích; přípona im znamená bez).
Hříchem je dle Ruize všechno, čím jdeme proti sobě a začíná odmítáním nás samotných. „Tak to nebylo správně. Je to moje chyba. Není to dost dobré.“ Poznáváte se? Občas? Také používám sílu slova proti sobě. Všechno, co tvoříme, co si myslíme, denně vidíme, doprovázíme a tvoříme slovem. Včetně toho, jak mluvíme sami se sebou.
Vážně ale k sobě chceme hovořit s despektem a vědomě si ubližovat? A co teprve posílat kapky jedu ostatním, nedej bože našim nejbližším? Denně otevřeně vyjadřujeme názory o druhých (i o těch, které vůbec neznáme) a považujeme to za standard. Dělají to všichni kolem. Dělali to tak naši. Vždyť přece jen dál šíříme náš názor. Ruiz popisuje pomluvu jako počítačový vir, která se lavinově šíří, když slovo posíláme dál. Kolikrát však slovem začarujeme někoho jiného?
Slova dokážou zabolet, ale naštěstí také zahřát
Vybavuji si scénu z Harryho Pottera, kdy profesor Lupin vyzdvihuje Harryho ctnost, říká mu, že je vždy vlídný, je k lidem laskavý. A že je to vlastnost, kterou lidé nedokážou řádně ocenit. Pokud má tedy slovo takovou moc (a dobře tušíte, že má, protože slova na nás dokážou zaútočit i nás povzbudit dennodenně), není na škodu si připomenout, že můžou být sakra dobrým kouzelníkem.
Když pochopíme, jak jsou slova mocná, můžeme se sebou uzavřít dohodu. Že budeme slova vážit. A nebudeme se uchylovat k černé magii.
Zdroj
RUIZ, Miguel. Čtyři dohody: kniha moudrosti starých Toltéků: cesta k osobní svobodě. Ilustroval Nicholas WILTON. Hodkovičky [Praha]: Pragma, c2012. ISBN 978-80-7349-323-3.
