Článek
Náš porod proběhl dobře, dcera se přisála hned po narození a vše vypadalo nadějně. Jenže já jsem neměla žádné mléko, venku bylo skoro čtyřicet stupňů, a tak dceru museli v porodnici dokrmit. To mi bylo líto, nicméně jsem odmítla nechat ji řvát hlady (prý i s tím se v porodnici setkají) a přes stříkačku jsem jí dala cizí mateřské mléko.
Na oddělení šestinedělí začaly být sestry nervózní, až když se blížil můj odchod domů, mléko stále nikde. Nakonec jsem odcházela o den později, laktace v noci přišla, avšak to už jsme byly s dcerou ve víru dokrmování.
O těhotenství a porodu jsem věděla první poslední, ale o problémech s kojením jsem si nepřečetla zhola nic. Chyba. A další chybou bylo zběsile googlovat informace v porodnici, kde jsem byla nevyspalá, u sebe měla plačícího novorozence a vyčítala jsem si, že nejsem schopná své dítě nakrmit.
Je neuvěřitelné, kolik rad se vám sejde.
A teď nemyslím jen vaše okolí. I v porodnici jsem od různých sestřiček a laktačních slyšela kde co. Často šlo o negativní vyhodnocení.
„Aha, vy máte levé prso šejdrem, to se jí bude blbě sát.“
„Na ty bradavky dostanete klobouček, půjde vám to líp.“
„Ta nám nějak zlenivěla za ty dva dny, co dokrmujeme, asi se jí nechce sát.“
„Buďte klidná, to se ještě rozjede.“
Výčet pokračoval, ale už asi chápete, co myslím množstvím rad. Já jakožto prvorodička jsem z toho měla hlavu jako balon, natožpak když jsem se dostala na internet, kde nastala další informační smršť.
Nakonec jsme odcházely z porodnice, v papírech plně kojené dítě, nějaké mléko jsem měla, ale k ideálu to mělo daleko. Z porodnice jsem měla také zapůjčenou odsávačku, takže jsem i pravidelně odsávala. Ve dne v noci.
Zároveň jsem neváhala a domluvila si externí laktační poradkyni z Mamila. Hezky jsem si popovídaly, ale nikam jsme se neposunuly. Dcera se nepřisála ani za asistence poradkyně. Prý se máme s dcerou více mazlit kůže na kůži, mám krmit pomocí pohárku a nikoliv z lahve. Dále po dvou hodinách poradkyně vyhodnotila, že má dcera špatnou uzdičku. Doporučila zubařku, která by to prý za několik tisíc korun vyřešila. Nechtělo se mi věřit, že by to v porodnici přehlídly všechny sestry i jejich laktační poradkyně.
Následující den jsme měli kontrolu na pediatrii a během návštěvy doktorky nám bylo s partnerem řečeno, že naše dítě řve hlady. To opravdu žádný rodič slyšet nechce. Starší zkušená paní doktorka však následně pronesla pár uklidňujících vět, doporučila Sunar a čas. Prý se rozkojím, když budu pravidelně přikládat. Jenže dcera moje mléko nechtěla, brečela a já začala brečet s ní. S uzdičkou nic špatného podle doktorky nebylo.
Po kolotoči nočního i denního odsávání, řevu dcery a krmení pomocí kalíšku jsem byla po týdnu na pokraji zhroucení. Ještě štěstí, že mi celou dobu byla oporou moje rodina, hlavně mamka, která pomáhala nejvíc a trpěla spolu se mnou.
Rozhodla jsem se bojovat dál, kojit jsem opravdu chtěla. Kontaktovala jsem znovu porodnici, kde nás brzy přijaly a věnovaly se nám, jak pediatrička, tak laktační poradkyně. Dostaly jsme za úkol koupit lahev pro kojené děti, dál odsávat a přikládat, až bude miminko v dobré náladě. A světe div se, po pár dnech se nám to podařilo. Konečně mám plně kojené dítě.
Často jsem slýchala, že kojení je přirozené, že to jde samo a dítě si vždy najde cestu. Z vlastní zkušenosti vím, že to není pravda. Že začátky jsou pro někoho pekelně těžké a bolestivé. Až když jsem toto téma otevřela s dalšími maminkami a známými, dozvěděla jsem se, kolik jich mělo problémy. Kdekdo skončil u laktační poradkyně, na umělé výživě či se slzami v očích.
Moc jsem o kojení stála, je to nádherná věc a jsem vděčná, že se nám to s dcerou povedlo. Už však vím, že kojení nejde každému. Někomu dojde trpělivost, někomu zdroje. Jiná se snaží uchránit alespoň zbytky rozumu. A je to tak v pořádku.
Doufám, že si tohle přečte alespoň jedna maminka, pro kterou je téma právě aktuální. Jen jí chci ujistit, že dělá to nejlepší, co může.
