Článek
Kdo se dobrovolně rozhodne opustit život v páru a opepřit si ho tímhle malým zázrakem, musí se připravit na záplavu rad a tipů.
Čím to je, že když přijde na děti, jsme připraveni rozdávat informace a postřehy na všechny strany? Je to snad tím, že naše zkušenost je tak šílená, že cokoliv, co jen trochu fungovalo, se snažíme poslat dál, aby ostatní tolik netrpěli? Nebo jsme vychovali dvě či tři zdánlivě bezproblémové lidské bytosti, měli dost času na společné snídaně a večeře, stůl se prohýbal pod talíři s palačinkami a dalšími domácími výtvory a nám sakra nejde do hlavy, proč to ostatní nedělají s takovou lehkostí jako my? A co víc lze udělat, než těm ostatním chudákům trochu pomoct, a předat jim alespoň něco z naší zářné rodičovské zkušenosti?
Upřímně – nevím. Doufám, že většinou je za tím snaha pomoci. Ale některé rady, které jsem za svůj krátký životní úsek coby rodič slyšela, jsou doslova šílené. A ne, nezazněly pouze z úst starší generace.
Ach ten problémový spánek
„No tedy, my jsme obě naše děti nechaly vyřvat a za pár dní byl pokoj. Na kojení se vstávalo v noci jednou, ty děti to do rána v pohodě vydrží.“
A pak si jiná dobrá duše ještě přisype svou trošku do mlýna s tím, že si tak dítě aspoň vycvičí plíce.
K čemu, to nevím. A au, moje srdce. Kdybych týden večer co večer křičela a nikdo nepřišel, taky bych to zabalila. Chápu, že co rodič, to taktika. Ale tahle je za mě už hodně překonaná.
Chování a houpání je zlo
„To ji budeš takhle pořád chovat? A zvedat? A houpat? Bude rozmazlená. A budou tě bolet záda, děvče. Pořádně.“
Možná že budou. Oprava – už bolí. Ale moje náruč je bezpečí, které ji uklidní, a to jí nehodlám vzít.
Taktika strach
„Nechoď tam, je tam čert, bubák, hastrman nebo jiná prima obluda. Když mě neposlechneš a půjdeš tam, odnese tě.“
Chápu, že tohle je rada pro mrňata, ty starší ji hravě prokouknou. Ale vážně jsme ještě nepřišli na jinou metodu než použít strach k vynucení poslušnosti?
Na závěr poznámka, která mluví za vše
A nad kterou jsem jen pozvedla obočí, protože mi nestála za komentář:
„To tu pro ni pořád budeš? Budeš ji takhle mazlit, chovat a pořád se jí věnovat? Už se tě nepustí.“
Nevím o tom, že by se dvou- nebo tříleté dítě chtělo neustále držet máminy sukně a nikdy se samo nevydalo do světa. A ano – jestli je tohle jediná jistota, kterou si má moje dcera z dětství odnést, pak budiž. Že moje pomoc a podpora tu pro ni budou pořád.
Tak jsem zvědavá, jaké další skvělé rady se na mě ještě chystají.
Rodičovství zdar!
