Článek
Engelbert Prim
V propastech stínů
Boží mlýn s turbem 2
Epocha 2026
O důležitosti první věty příběhu už bylo napsáno dost. A tak mě potěšilo, že V propastech stínů začíná mojí nejoblíbenější větou z předchozí knihy. Plamínek v ústí hlavně na mě spiklenecky mrknul – no, není to přímo poetické? Je. I když hlavní hrdina má na věc asi jiný názor.
Ono, když vám první projektil roztříští jedenáctý hrudní obratel a druhý to vezme pěkně zkratkou přes levé oko až do mozkovny, nemáte na nějakou tu poezii zrovna náladu. Takže to vypadá, že tohle je konečná, šlus, finito a až doběhne zrychlený film celého života Sváťovi před očima, vlastně před okem, poslední neuron zhasne a naskočí nějaká ta retrospektiva. Jenže zrychlený film se nekoná, stejně jako světýlko na konci tunelu a ani další osvědčené kratochvíle posledních okamžiků života. Umírat se zatím nebude, ale nějaká ta retrospektiva přece jen naskočí.
Co nezlikvidoval virus Magdeburg, to úspěšně dokončila série elektro-magnetických pulzů a civilizace šla jako celek k šípku. Jenže lidé jsou občas jako švábi a nějaká ta enkláva přežila, což je i případ pražské Pevnosti Letná. Jak už to ale bývá k moci se dostane ten, kdo má víc zbraní a nějaké ideály jdou po čase ke stejnému šípku jako již zmiňovaná civilizace.
A tak tu máme přeživšího, který tvrdošíjně odmítá umřít a může tak svůj příběh vyprávět ve dvou dějových liniích. Dvaadvacet let před tím, než ho doženou dvě zlobivé včelky tak může zavzpomínat, jaké to bylo, když se snažil se svou černošskou manželkou opustit Letnou, kde to do ruky převzaly plešky, jejichž nejčastější tělesnou ozdobou je tetováním s nějakou tou svastikou, písmenem H nebo osmičkou. Čtenář tak nějakou dobu jede tu retrospektivu s pocitem, že se zase až tak moc neděje, protože HH, tedy hlavní hrdina, aby bylo jasno, dostane nějakou tu kulku až o spoustu let později. Jenže pak se ocitnete u Hlávkova mostu a přezíravý úsměv jde dolů. Od té chvíle chcete, aby číslo 88 byl počet ran nožem, které každá pleška schytá do břicha. Pro útlocitné povahy je tady tak varování, že kniha obsahuje poměrně drsné scény.
V propastech stínů je tak drsné postapo se vším všudy. Hroutící se civilizace, kterou se snaží polidštit alespoň ti lepší z přeživších, jenže jak říká jedno trefné přísloví – silnější pes m@rdá, a tak to nebudou mít vůbec jednoduché. Zlouny, kteří se neštítí ničeho a chlápka, který sám sebe vidí celkem jednoznačně: Já jsem zasranej kladnej hrdina se spasitelským komplexem. Do toho zajímavé a uvěřitelné kulisy a poctivou dávku ingrediencí, aby kniha mohla nést podtitul vědeckofantastický román.
Takže, pokud jste kladně hodnotili úvodní partituru Muž na stezce, tak si tuhle druhou rozhodně nemůžete nechat ujít. A nejspíš stejně jako já, zhruba uprostřed knihy, zjistíte, že rozhodně chcete další díl. Na čtenáře totiž čeká několik nedořešených akcí a nějaké ty nezodpovězené otázky. A vzhledem k celkem pozitivnímu názvu partu třetího je možné, že se nějakých těch odpovědí třeba dočkáme. Už aby to bylo.
Hodnocení: 90%
Anotace:
Z temných mračen, která se nad lidstvem léta stahovala, konečně uhodilo. Většina světové populace podlehla vražednému viru. V agonii se zmítající civilizaci dorazila mimořádně silná série elektro-magnetických pulzů. Většina elektroniky byla nenávratně zničena. Státní struktury, policejní složky, armády, to všechno se rozpadlo. Svět, jak jsme ho znali, přestal existovat.
Dvaadvacet let po těchto událostech se vydává osamělý muž na svou poslední cestu, cestu přes řeku Styx. Není to ale člověk, který by se snadno vzdával, takže není žádným překvapením, že o svůj život bojuje jako lev. V jeho možná posledním zápase mu paradoxně pomáhají přízraky jeho minulosti, temné a krvavé. Podaří se mu z té propasti stínů vyhrabat? Cháron každopádně tentokrát nebude mít snadnou práci.
Drsný vědeckofantastický román z ponuré éry soumraku lidstva, kdy nožů není nikdy dost a kdy nejlepším přítelem člověka pes, ale spolehlivá, dobře naolejovaná bouchačka. A protože zbraně jsou nebezpečné hračky, občas ukápne i nějaká ta kapka krve.
O autorovi:
Narodil se roku 1967 v Praze jako chlapec a už jím zůstal. Kromě občasných rvaček a peripetií s děvčaty s tím dodnes nemá vážnějších problémů.
Do šuplíku psal už odmala, i když tenkrát to byl ještě kufřík s medvídkem. Psal rukou, ale tiskacím písmem. Dokonce mu tak dovolili psát i ve škole, takže když má dnes něco napsat psace, má rukopis prvňáčka.
Jeho první literární počin byl pravděpodobně dopis soudruhu kamarádovi ze spřátelené školy, ve kterém popisoval, co dělal o prázdninách. Vše si komplet, do posledního písmene vycucal z prstu. Hemžilo se to tam gangstery, spolužačkami v nesnázích, vlhkými sklepy a tajnými podzemními chodbami. K podzemí má ostatně vřelý vztah dodnes, a to přesto, že v něm bývá chladno.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Poté, co dostal kufříkový psací stroj Mercedes po dědečkovi, naučil se na něm psát dvěma prsty. Aby litery přes vyschlou inkoustovou pásku obtiskly na papír dostatečně viditelná písmena, bylo potřeba do kláves pořádně udeřit. Tak to dělal. A protože zvyk je železná košile, dělá to stále i na daleko jemnějších klávesnicích počítačů a notebooků. Dlužno ještě zmínit, že ke dvěma ukazováčkům přidal časem třetí prst, prostředník pravé ruky. Takto píše dodnes.
Když nastoupil k výkonu Základní vojenské služby, stočila se jeho témata docela přirozeně k tomu, co by býval dělal, kdyby k výkonu Základní vojenské služby nenastoupil. Kamarádi, kterým své rukopisy půjčoval, ale nepochopili jejich hloubku a poslání a měli je čistě za erotickou literaturu. Své texty pak nacházel flekaté, zastrkané za rezervoáry na záchodcích a pod stejně flekatými matracemi.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Po vojně, maje stále touhu psát, ve svých literárních pokusech čas od času pokračoval, nemaje ale pořádného tématu, stále jen do šuplíku.
První hrubé obrysy neohroženého hrdiny přezdívaného Boží mlýn s turbem a zatím nejasné linie jeho neobvyklého příběhu se začaly samy od sebe rýsovat na vnitřní straně Elgelbertovy lebky jedné promoklé noci, kdy hromy burácely, oblohu křižoval jeden blesk za druhým a kdy nebylo vůbec těžké si představit, že přichází apokalypsa.
V kolektivu je stále oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Informace:
Vydáno: 2026, Epocha
Počet stran: 264
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Vojta Rejl
Autor obálky: Jiří Arbe Miňovský
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0272-2
Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz
Zdroj (O autorovi): https://www.epocha.cz/autor/prim-engelbert/
