Muž na stezce dokáže roztočit boží mlýny turbo rychlostí

Engelbert Prim
Muž na stezce
Boží mlýn s turbem 1 
 Epocha 2025

Ustálené rčení praví: Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Občas je to pravda a člověk pak má radost z každého konečně semletého šmejda. Je ale fakt, že daleko častěji by ty boží mlýny měly přidat na obrátkách. A Engelbert Prim tohle přání vyslyšel. Jeho hrdina totiž umí nasadit turbo rychlost a boží mlýn přetavit v mlýnek na maso – rychle, účelně a krvavě.

Tak se to konečně těm klukům džihádistickým povedlo – nejdřív virus, který spolehlivě vymazává ze světa hlavně bílou rasu a k tomu elektromagnetický pulz, jež zase spolehlivě usmažil takřka veškerou elektroniku. Jenže hrát si s biologickou zbraní se úplně nemusí vyplatit a čím kdo zachází, tím také schází. Jenže škoda už byla nadrobena, a tak tu máme postapo, které se odehrává v české kotlině a začíná ve vylidněné Praze.

Engelbert Prim na to pak jde hezky zostra hned od začátku. Vždyť první vycáknutý mozek se objeví už na dvanácté stránce. Ono totiž, když máš batoh plný knih, tak ho chceš prostě donést až na Základnu a nějaký ten týpek, co se shlédnul ve starém dobrém kyberpunku ti v tom nezabrání. Ani jeho kámoš odstřelovač nebo další týpek, co si to nakonec přihasí v BéVéPéčku. Od začátku je tak jasné, že tohle bude krvavá jízda, říznutá poctivou dávkou hlášek jak hlavního hrdiny, tak samotného autora. A vše funguje po celou dobu v dokonalé symbióze.

Ostatně onen hlavní hrdina, Boží mlýn s turbem, mi přirostl k srdci hned od začátku. Do děje vstupuje jako šedesátník, co už má něco za sebou a rozhodně chce mít ještě něco před sebou. A vzhledem k tomu, že autor šel cestou dvou dějových linií, které od sebe dělí zhruba dvě desetiletí a velmi dobře se prolínají, v té pozdější sjíždí už osmé gumy. A i když by nejspíš chtěl mít hlavně klid, jeho povaha ho nutí zapojit se do dalších událostí a obě časové linie se tak propojí.

Autor se pak občas strefuje i do našich současníků a zmínce se nevyhne třeba pán kožichů nebo, seriál Lost nebo Lan Danda. Kniha pak bude nejspíš přínosná i pro všechny fanoušky palných zbraní a vojenských postupů. Protože, jak se zpívá v postapo coveru jedné písně, dokud se střílí ještě se neumřelo. A když na vás před výstřelem plamínek v ústí hlavně spiklenecky mrkne, musíte uznat, že autor je tak trochu i básník.

Na férovku, obálka je trochu divná a nečekal jsem po jejím otevření vůbec nic extra, ale dostal jsem naprosto všechno. Příběh, který odsýpá a baví, drsný a reálně podaný svět po civilizačním kolapsu, netuctového hrdinu, řádnou dávku nemilosrdné akce i přiměřenou dávku hlášek, popkulturních odkazů a drsného humoru. A nelze zapomenout ani na edukativní ilustrace a poznámky pod čarou. Jasně, díky rozsahu lehce přes dvěstě padesát stran, je to taková jednohubka, ale jednohubka zatraceně chutná. Rozhodně si tak nenechám ujít ani další chod, který se bude odehrávat V propastech stínů, zvlášť, když samotný konec této knihy byl pro samotného hrdinu poněkud bolestivý.

Z temných mračen, která se nad lidstvem léta stahovala, konečně uhodilo. Většina světové populace podlehla vražednému viru. V agonii se zmítající civilizaci dorazila mimořádně silná série elektro-magnetických pulzů. Většina elektroniky byla nenávratně zničena. Státní struktury, policejní složky, armády, to všechno se rozpadlo. Svět, jak jsme ho znali, přestal existovat.

Dvaadvacet let po těchto událostech se osamělý muž vydává na cestu zemí bez zákona obdarovat svého přítele sídlícího na úpatí Blaníku semeny starých odrůd kokořínských slivoní a nešlechtěných mrkví. Jenže mu do toho stále něco leze. Něco, do čeho se musí pořádně strčit, říznout, seknout nebo vystřílet celý zásobník.

Drsný vědeckofantastický román z ponuré éry soumraku lidstva, kdy nožů není nikdy dost a kdy nejlepším přítelem člověka už dávno není pes, ale spolehlivá, dobře naolejovaná bouchačka. A protože zbraně jsou nebezpečné hračky, občas ukápne i nějaká ta kapka krve.

Tahle vize nedaleké budoucnosti se vám líbit nebude.

A jestli ano, jste divní.

Narodil se roku 1967 v Praze jako chlapec a už jím zůstal. Kromě občasných rvaček a peripetií s děvčaty s tím dodnes nemá vážnějších problémů.
Do šuplíku psal už odmala, i když tenkrát to byl ještě kufřík s medvídkem. Psal rukou, ale tiskacím písmem. Dokonce mu tak dovolili psát i ve škole, takže když má dnes něco napsat psace, má rukopis prvňáčka.
Jeho první literární počin byl pravděpodobně dopis soudruhu kamarádovi ze spřátelené školy, ve kterém popisoval, co dělal o prázdninách. Vše si komplet, do posledního písmene vycucal z  prstu. Hemžilo se to tam gangstery, spolužačkami v nesnázích, vlhkými sklepy a tajnými podzemními chodbami. K podzemí má ostatně vřelý vztah dodnes, a to přesto, že v něm bývá chladno.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Poté, co dostal kufříkový psací stroj Mercedes po dědečkovi, naučil se na něm psát dvěma prsty. Aby litery přes vyschlou inkoustovou pásku obtiskly na papír dostatečně viditelná písmena, bylo potřeba do kláves pořádně udeřit. Tak to dělal. A protože zvyk je železná košile, dělá to stále i na daleko jemnějších klávesnicích počítačů a notebooků. Dlužno ještě zmínit, že ke dvěma ukazováčkům přidal časem třetí prst, prostředník pravé ruky. Takto píše dodnes.
Když nastoupil k výkonu Základní vojenské služby, stočila se jeho témata docela přirozeně k tomu, co by býval dělal, kdyby k výkonu Základní vojenské služby nenastoupil. Kamarádi, kterým své rukopisy půjčoval, ale nepochopili jejich hloubku a poslání a  měli je čistě za erotickou literaturu. Své texty pak nacházel flekaté, zastrkané za rezervoáry na záchodcích a pod stejně flekatými matracemi.
V kolektivu byl oblíbený pro svou přátelskou povahu.
Po vojně, maje stále touhu psát, ve svých literárních pokusech čas od času pokračoval, nemaje ale pořádného tématu, stále jen do šuplíku.
První hrubé obrysy neohroženého hrdiny přezdívaného Boží mlýn s turbem a zatím nejasné linie jeho neobvyklého příběhu se začaly samy od sebe rýsovat na vnitřní straně Elgelbertovy lebky jedné promoklé noci, kdy hromy burácely, oblohu křižoval jeden blesk za druhým a kdy nebylo vůbec těžké si představit, že přichází apokalypsa.
V kolektivu je stále oblíbený pro svou přátelskou povahu.

Vydáno: 2025, Epocha
1. vydání originálu: 2025 
Počet stran: 272 
Jazyk vydání: český
Autor/ka obálky : Jiří Arbe Miňovský
Edice: Fantastická Epocha (161.)
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0259-3

Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz