Článek
Petra Manišová
Chlapec, který nebyl Žid
Epocha 2025
Nedávný boom knih odehrávajících se, nebo spojených s koncentračními tábory z druhé světové války, mě zcela minul. Možná i proto jsem vnímal příběh vyprávěný v knize Chlapec, který nebyl Žid jako velmi silný.
Desetiletý Milek neposlech svoje rodiče, kteří mu zakazovali stýkat se s jeho židovským kamarádem Ríšou. Píše se totiž rok 1940 a vražedná mašinerie spojená s konečným řešením židovské otázky se rozjíždí naplno. A tak nedlouho po jeho příchodu ke kamarádovi, vtrhne do bytu rodiny Fröhlichových gestapo a všechny její členy, včetně malého Milka, odvede. Nic mu není platné, jako mantra opakované: „Já nejsem Žid.“ Zanedlouho tak skončí spolu s dalšími šestnácti muži ve vymrzlém dobytčím vagónu. Po nějaké době a s mnoha přestávkami se pak vlak vydává na cestu do neznáma.
Nejistota a strach o život, posléze i hlad, žízeň a třeskutá zima nutí všechny uvězněné semknout se a doufat. Ukazuje se totiž, že i když se všichni navzájem neznají, mají cosi společné, a to v nich budí naději, že je na konci cesty nečeká rychlá smrt. Jenže ne všichni se konce dožijí.
Pro kousek slaniny, pro krajíček chleba, pro tuhle manu jsem odhodlaný dýchat a žít dál.
Milek má štěstí v neštěstí, když se ocitá v pracovním táboře nedaleko Lince, kde je hlavním úkolem vězňů rozebírat poškozenu techniku a třídit použitelné součástky od těch zničených. Zde se Milka ujme Miroslav, který mu kromě technických znalostí předává i něco ze životních zkušeností. Milek se tak dozvídá něco málo o ženách a lásce k nim, o chybách, milosrdné lži nebo o pláči a jeho očistné moci.
Petra Manišová zvolila pro svůj příběh vyprávění v první osobě z pohledu samotného Milka, což byla vynikající volba. Chvíli mi sice trvalo zvyknout si na tenhle styl, protože vidět nastalou situaci očima desetiletého kluka není příliš obvyklé, ale autorka si s tím poradila velmi dobře. Věrohodně se jí daří pracovat v intencích toho, co může její mladý hrdina skutečně vědět o světě kolem sebe, s jeho pocity i strachem. A na místě je i jistá dávka dětské naivity.
Při jízdě vlakem i následně v pracovním táboře je velmi dobře vykresleno, jak se žebříček hodnot dokáže proměnit. Náhle je tou nejdůležitější věcí krajíc chleba a polévka, která připomíná tu opravdovou jen díky teplotě. Životy pak vyhasínají stejně, jako jiskry v očích jednoho ze zadržených mužů.
Chlapec, který nebyl Žid je jednou z těch knih, které po dočtení ještě nějaký čas držíte v rukách a myslí vám rezonuje její příběh a vracíte se k době, kterou jste naštěstí nemuseli prožít. O době, která přinesla neuvěřitelné utrpení a zmařila miliony lidských životů a osudů. Ale zároveň přinesla i příběhy lidské odvahy, které je zapotřebí vyprávět. Děkuji Petře Manišové, že i přes některé životní rány dokázala právě tenhle příběh odvyprávět i nakladatelství Epocha, že tahle kniha vznikla.
Obvyklé procentuelní hodnocení na konci recenze nehledejte, není potřeba. V závěru knihy jsem si poumýval oči tak, jako už dlouho ne. Možná ti čtenáři, kteří mají načtené všechny ty osvětimské osudy, nebudou moje „nadšení“ z knihy sdílet, ale tohle byl prostě dobrý příběh.
Anotace:
Román o skutečném příběhu kluka, kterého omylem zatklo gestapo. Milek je desetiletý klučina ze Zarazic milující vlaky a vše, co k tomu patří. I přes zákaz rodičů nemůže chlapec odolat nové vláčkodráze, již dostal jeho kamarád Ríša. A tak hned poté, co doma odloží školní tašku, utíká k Ríšovi. Jenže Ríša je Žid, jeho rodiče vlastní obchod se smíšeným zbožím a píše se rok 1940. Chlapci si spolu hrají v bytě nad obchodem, když uslyší křik Ríšovy maminky, aby se utíkali schovat. Nestihnou to, a tak se Milek ocitá v rukách gestapa a v transportu do pracovního tábora do Lince…
Příběh z pera vnučky hlavního protagonisty je založen na skutečných událostech.
O autorce:
Učí český jazyk a literaturu na Střední vinařské škole ve Valticích. Vystudovala speciální pedagogiku na PdF MU v Brně a v rámci rozšiřujícího studia také český jazyk a literaturu na PdF UP v Olomouci.
Se svými studenty se věnuje amatérskému divadlu, a tak vznikly její první autorské hry – Deváté výročí a Poslední hodina, díky níž získala na divadelní přehlídce v Kojetíně v roce 2018 čestné uznání Jana Amose Komenského za praktickou ukázku „školy hrou“.
Se svou rodinou žije v rodných Valticích, miluje knihy všech žánrů a moře.
Informace:
Vydáno: 2025, Epocha
1. vydání originálu: 2025
Počet stran: 240
Jazyk vydání: český
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-278-0265-4
Další recenze a ukázky z knih najdete na: Henryweb.cz
Zdroj „O autorce“ (se souhlasem Epocha): https://www.epocha.cz/autor/manisova-petra/
