Článek
V době těsně po osvobození (období května až června 1945), kdy ještě nefungoval běžný státní aparát, policie ani řádné soudnictví, přebíraly moc po protektorátní správě nově vznikající Místní národní výbory (MNV) nebo Revoluční národní výbory. Gejzír potlačované nenávisti vůči všemu německému vybuchl naplno. Oběťmi se nestávali jen němečtí občané sídlící u nás, ale i mnozí Češi, kteří byli podezíráni z kolaborace s nacisty. Tehdejší doba připomínala pověstný „divoký západ“.
V mnoha městech a vesnicích si tyto výbory osobovaly právo soudit, často bez obhájců a bez důkazů, jen na základě pouhého udání. Často šlo o projev sousedské msty, kdy byl někdo nevinný označen zrádcem a kolaborantem. Výbory pak nad domnělým delikventem vynesly rozsudek smrti, který byl ihned vykonán.
Například v Havlíčkově Brodu místní Revoluční národní výbor na konci května 1945 zřídil vlastní „lidový soud“ vedený místním veterinářem. Odsoudil k smrti zastřelením dva lidi a další poslal na středověký pranýř. Ministerstvo spravedlnosti později tyto rozsudky označilo za neprávoplatné, ale viníky nepotrestalo s tím, že šlo o „revoluční projev právního cítění lidu“.
Oběťmi českého poválečného hněvu, revolučních gard a samozvaných soudců se stávali často lidé, kteří byli „po ruce“ - umělci, novináři, ale i tisíce anonymních civilistů.
Na divokou poválečnou atmosféru například doplatil filmový režisér Jan Sviták (natočil film s Vlastou Burianem „Přednosta stanice“), kterého zlynčoval dav a následně ho zastřelil sovětský voják. V roce 2000 se dokázalo, že Sviták známého písničkáře Karla Hašlera neudal, a naopak mnoha Čechům pomáhal, jenže to tehdy nikoho nezajímalo. Stačilo, že to o něm tvrdila tehdy oblíbená herečka Ljuba Hermannová.
To šlechtic Felix Achille de la Cámara dopadl ještě hůř. Výstřední spisovatel, autor dobrodružných románů, okultista a filmový scenárista (napsal předlohu k filmu Dívka v modrém s Lídou Baarovou) byl obviněn z toho, že byl otevřeným stoupencem fašismu a zakládal Českou ligu proti bolševismu. 8. května 1945 ho skupina příslušníků Revolučních gard vylákala z jeho bytu na pražské Kampě a bez jakéhokoliv soudu ho zmlátili a na ulici zaživa upálili.
Tři oblíbené prvorepublikové herečky měly větší štěstí. V květnu 1945 přišel do bytu Adiny Mandlové dav samozvaných „revolucionářů“. Obvinili ji z kolaborace a ostříhali jí vlasy, veřejně ji ponižovali a nakonec ji odvedli do pankrácké věznice. Později u soudu se ukázalo, že žádnou skutečnou kolaborantkou nebyla, a byla propuštěna.
Podobně dopadla i Nataša Gollová. Oblíbená představitelka komediálních rolí (např. Eva tropí hlouposti) doplatila na to, že na konci války pomáhala jako dobrovolná sestra v terezínském ghettu, kde zuřil skvrnitý tyfus. Dav ji přesto obvinil z milostného románku s nacistickým funkcionářem. Byla vyvržena ze společnosti, lidé na ni plivali a její kariéra byla zničena.
Stejný osud měla i Lída Baarová. Byla obviněna z kolaborace a na pár měsíců šla do vězení. Do vyšetřovací vazby šel i král komiků - Vlasta Burian. Po několika týdnech byl propuštěn, ale pozdější výkon trestu v roce 1947 ho stejně neminul, i když se po roce 1989 ukázalo, že se ničím neprovinil.
Aby vláda a prezident Edvard Beneš zastavili toto pouliční bezpráví, vydali v červnu 1945 tzv. Velký retribuční dekret (dekret č. 16/1945 Sb.). Tím byly zřízeny oficiální Mimořádné lidové soudy. Tyto soudy sice byly legální, ale měly k běžné spravedlnosti velmi daleko a vykazovaly znaky stanného práva: v pětičlenném senátu seděl jen jeden profesní soudce. Zbylí čtyři byli tzv. „soudci z lidu“ – laici, které nominoval právě Národní výbor. Ti ovšem často podléhali emocím nebo politickému tlaku (zejména ze strany komunistů). Proti rozsudku nebylo odvolání. Pokud byl vynesen trest smrti, musel být vykonán do dvou hodin (ve výjimečných případech do tří hodin) od vyhlášení.
Tyto soudy poslaly na popraviště přes 700 lidí (včetně K. H. Franka). Popravy byly zpočátku dokonce přístupné veřejnosti. I když tyto soudy v květnu 1947 oficiálně skončily, po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jejich činnost obnovena.
Komunisté je pak otevřeně zneužívali k likvidaci svých politických odpůrců, které falešně označovali za „zrádce národa“.
Zdroje:
