Článek
Dříve byl kluk bez špinavých nehtů od šmíru podezřelý. Píchnout kolo na výletě neznamenalo konec světa, ale příležitost předvést svou zručnost.
Pamatujete, boomeři? Plivancem se našla díra, smirkovým papírem se zdrsnila guma a s pomocí pochybného lepidla a kousku staré duše se vytvořil spoj pevnější než mají dnešní sekundová lepidla.
Dokázali jsme si opravit fichtla kusem drátu nalezeného v příkopu, věděli jsme co je karburátor a jak profouknout trysku, uměli očistit žhavící svíčky ocelovým kartáčem. Svedli jsme postavit si vlastní dřevěnou motokáru nebo zimní boby ze starých vyhozených bruslí. Ti znalejší elektroniky dokonce sestrojit vlastní rádio nebo vysílačku. Létající draky nekupovali klukům rodiče, ale dovedli si je sami vyrobit ze špejlí a starých novin. Dnešní mladí jsou jiní – jsou „digitální“.
Moderní jinoch sice dokáže v Minecraftu postavit funkční jaderný reaktor a sestříhat video ve 4K, ale když se zatáhne obloha, nastává to pravé drama. Spatřit dnešního teenagera, jak se pokouší otevřít vystřelovací deštník, je jako sledovat první kontakt lidstva s mimozemskou technologií. Sledovat výraz zmatení, když se mu mechanismus vzpříčí, je k nezaplacení. A ta píchlá duše u kola? Ta se neřeší záplatou, ale objednáním odvozu kola k opravě přes aplikaci v mobilu. (A nebo se na něm prostě přestane jezdit.)
Zatímco dřív kluci věděli, k čemu je klíč čtrnáctka, co je gola, hasák nebo kombinačky, dnes vědí, jaký filtr ve photoshopu nejlépe skryje uhříky v jejich pubertálních tvářích. Prostě jde o jednu velkou evoluční záhadu.
Jak k ní mohlo dojít? Kde jsme jen my starší udělali výchovnou chybu?
Anketa:
