Článek
Pro nás „boomery“ byly dříve narozeniny rodičů nebo prarodičů v podstatě školou života. Neměli jsme chytré mobily a tablety, kterými bychom se izolovali, a televize běžela jen výjimečně. Pozorovali jsme svět dospělých z koberce nebo z okraje židle, na které jsme třeba seděli dva (dnes je to naopak, děti obsadí místa dospělých a nepustí je sednout; nikdo se ničemu nediví, protože „děti mohou všechno“) a nasávali historky ze života. Seděli jsme a ani nedutali: byli jsme jako houby, nasávající zajímavá vyprávění.
Učili jsme se přitom, jak se naši nejbližší baví, i jak se hádají, a následně udobřují. Jaký vztah mají naše rodiče k těm svým. Jak vypadá opravdový smích. Když mluvil třeba strýc nebo děda, prostě se poslouchalo. Cítili jsme, že jsme součástí širšího rodinného kolektivu, i když jsme sami třeba neměli co říct nebo nám dospělými bylo vyhrazeno méně verbálního prostoru. Ale nestěžovali jsme si na to: rodiče a jejich rodiče jsme uctívali a byli pro nás autoritami, které jsme měli rádi.
A když už nás mluvení dospělých přestalo bavit, vystačili jsme si s fantazií. Stačila tužka a kousek papíru, hraní si se skleněným těžítkem, přesýpacími hodinami, nebo prosté schovávání se pod stolem.
Dnes, když vstoupíte do místnosti, kde se slaví narozeniny (a třeba i významné jako padesátiny nebo šedesátiny), obraz je diametrálně odlišný. Zatímco rodiče se snaží o konverzaci (ta někdy ani jim už moc nejde), mladší generace tvoří jakési „digitální ostrovy“. Je například docela hrozné sledovat pět dětí sedících vedle sebe jak se spolu nebaví, protože každý sleduje svoji oblíbenou sociální síť a nebo hraje nějakou střílečku. Vidíme naše děti, které jsou sice s námi v místnosti, ale jejich pozornost je tisíce kilometrů daleko. A pokud reagují, pak spíše na pípnutí mobilu, než na náš dotaz, jak se mají, a co je zajímá, jaké mají koníčky. Vrcholem naší interakce je, když nám alespoň odpoví: „dobrý“.
Jenže tím, že se děti neúčastní debaty dospělých, přicházejí o schopnost vnímat ironii, nadsázku, a co nejdůležitější - umění naslouchat druhým. Dřívější oslavy byly jiné v tom, že byly „společné“. Dnešní technologie dávají dětem neomezenou zábavu, ale kradou jim (nám) ty drobné, zdánlivě nudné okamžiky, kdy se tvořila rodinná pouta.
Když jsme jako děti „musely“ poslouchat dospělé, nevědomky jsme se učily trpělivosti a empatii. Dnes se děti „díky“ technologiím nemusí nudit ani vteřinu, ale platí za to vysokou daň – neumí být spolu tady a teď.
A jak to máte u vás doma vy?
Anketa
Zdroj:
vlastní autorský text
