Olympic: Legendární skupina, která odchází už 55 let

O pět let později jsem byl na jejich „rozlučkovém koncertu“ v Brně v hale na Vodově ulici. Psal se rok 1978 a probíhala tuhá normalizace. Petr Janda o sobě prohlašoval, že je po patnácti letech hraní unaven a že je na bigbít starý. Bylo mu třicet šest a já - jako dvacetiletý kluk - jsem ho dobře chápal. Byl jsem přesvědčen, že mít na krku 40, tedy být na sklonku života, musí být děsné trauma.

V hale to vřelo. Kromě Olympicu vystupoval hvězdný host, bigbíťácká pěvecká legenda Miki Volek. S úderem osmé Petr Janda hrábl do strun a spustil Želvu. Dav začal šílet. Během megahitu „Snad jsem to zavinil já“ jsme se pak málem všichni ušlapali. Z koncertu jsem odcházel s pískáním v uších (neměl jsem se tak tlačit k bednám na pódiu) a smutkem v duši, že Olympic už nikdy neuvidím na vlastní oči.

Střih. Je rok 1992. Kapela Olympic právě oslavila 30 let na hudební scéně (kdo by nevěděl, od roku 1962 hrála jako skupina „Karkulka“, až od roku 1963 pak pod současným názvem). Je pár let po Sametové revoluci a zájem o zavedené domácí kapely opadá. Petr Janda opět nabývá dojmu, že éra Olympicu definitivně skončila. Fanoušci pláčí a rychle skupují lístky na poslední turné kapely, které vrcholí v pražské Lucerně. Tentokrát to vypadá na definitivní konec. Ale vše je potřeba brát s rezervou, a říká se: „nikdy neříkej nikdy!“

Poslední skok v čase: nacházíme se v roce 2033. Vcházím do vyprodané obří arény O2. Na pódiu to duní. Světelné efekty střílí do stropu a u mikrofonu stojí – kdo jiný než slavný rocker - Petr Janda. Je mu 91 let, ale má mnohem víc energie než průměrný pětadvacetiletý influencer po třech energy drincích. Když dává kytarové sólo se široce rozkročenýma nohama, ortopedi v první řadě se jen křižují. Vedle mě nadšeně poskakuje mladík, a přes dunící basy na mne křičí: „Tys je zažil ještě v minulým století, co, dědo?“ „Jo,“ řvu zpátky. „Byl jsem na jejich rozlučkovým turné před 55ti lety!“

Skupina hraje opět „Želvu“. Bubeník do toho řeže, jako by mu hořelo za patami, a mně pomalu dochází, že Olympic objevil recept na nesmrtelnost. A že díky Petrovi Jandovi a jeho Olympicu se už nemusím bát vlastního stáří, dokonce ani smrti.

Nejdojemnější okamžik koncertu přichází na závěr, kdy 102letá Jiřina Bohdalová vyjde na podium, aby frontmanovi skupiny předala obrovskou kytici růží. Petr Janda jí slibuje: „Jiřko, tak zase za rok na dalším rozlučkovém turné!“

A já vím, že se na něm všichni opět sejdeme. Legendy totiž nestárnou, legendy jsou nesmrtelné.

Anketa na závěr: Byli jste na vystoupení skupiny Olympic?

PS: Autor článku se předem omlouvá za případné nepřesnosti, přeci jen jde o letitou záležitost a s rostoucím věkem paměť slábne