Článek
Hned úvodem musím prozradit, že jsem tuto situaci zažil mnohokrát. Poprvé za příšerně bolavý zub mohla uzenina, kterou jsem si dal u nějakého motorestu na cestě k moři. Hned při prvním skousnutí voňavého buřtu jsem uslyšel podivné cinknutí, které okamžitě doprovodila palčivá bolest. Vzápětí mne polilo horko: s kusem buřtu jsem v puse přežvykoval část ulomené dvojky a hliníkovou sponku, která byla v uzenině. Kdyby dvojka byla ulomená napříč, jenže ona si dovolila pěkně prasknout od dásní ke špičce zubu. Od toho okamžiku každá poživatina, která neměla přesně teplotu mého těla, způsobovala peklo v puse.
Po příjezdu na penzion jsem začal hledat léky tišící bolest. V zavazadlech jsem je však nenašel, protože jsem s touto situací nepočítal. Den jsem ještě přežil s tím, že jsem se snažil přes sevřené rty na zub foukat, ale večer v osm začal zub „jančit“. Nezbylo mi, než se rozvzpomenout na všechny babské rady, které jsem kdy slyšel, abych to pálení, řezání, cukání a sekání v puse nějak zastavil.
Jako první mne napadl „zásyp bolavého zubu práškovým cukrem“. Na vysokoškolských kolejích jsem tuto techniku viděl u svého spolubydlícího „Mlhoše“. V 8 hodin večer jsem nabral na polévkovou lžíci sladký prášek a hojně jsem jím zasypal zub. Výsledek? Trochu jsem ho vdechl tam, kde neměl být, a málem jsem se udusil. Dvojka se zasmála mému nepodařenému pokusu a rozhodla se mne fyzicky zničit.
V devět večer jsem se rozhodl utopit zub ve slané vodě. Výplachy slanou vodou obvykle fungují. Sůl funguje jako přirozený dezinfekční prostředek a pomáhá uvolnit nečistoty zaseknuté mezi zuby, které mohou tlakem způsobovat bolest. To ví přece každé dítě! Rozpustil jsem lžičku soli ve sklenici vlažné vody a začal jí intenzivně proplachovat ústa. Vyplachoval jsem až do desíti, abych zjistil, že dítě to sice ví, ale moje dvojka ne.
Přesně v 22.00 podnikám třetí pokus – dávám do úst hrst hřebíčků a začínám ty potvory žvýkat. Hřebíček je přírodní anestetikum s výrazně znecitlivujícími a antiseptickými účinky. V nouzi funguje skoro jako injekce u zubaře. Skoro. Zub má ale zřejmě mých pokusů až po krk a začíná silně cukat. Zesláblý bolestí se ocitám v situaci, kdy by mi pomohla spíše stříkačka s velkou dávkou morfia. Zub začíná napadat i mou psychiku.
Ve 23.00 leduji - už běsnící - zub, a při otírání tváře o železná futra si náhle vzpomínám na trik starých tiráků. Kdysi mi u piva vyprávěli, že stačí rozetřít kousek česneku a promíchat ho se solí. Do takto připravené směsi se pak namočí vata, a navlhčený chuchvalec se strčí do ucha na té straně, kde zub bolí. Prý to funguje na 100%. A kdyby náhodou ne, žvýkání plátků nakrájené cibule tento postup ještě vylepší. Pro jistotu zkouším oboje a zub se skutečně začíná uklidňovat. Jdu lehnout.
Pod hlavu ještě dávám všechny polštáře, které byly v pokoji. Snižuji tím tlak v hlavě a prokrvení v oblasti zubu. Usínám.
Příští den začne strašlivým škubnutím poloviny mé dvojky. Jdu do ledničky a vytahuji kostky ledu, které dávám do igelitového pytlíku. Leduji tvář a po pár minutách mám necitlivý koutek jako po záchvatu mrtvice. Zapomněl jsem igelit obalit ručníkem. Zub, respektive já, vlastně oba, se můžeme zbláznit.
Nezbývá než zajít za panem domácím a poprosit o nějaké prášky. Celou dovolenou se pak po třech hodinách cpu prášky proti bolesti.
Po příjezdu domů se okamžitě objednávám k lékaři. Nikdy v životě jsem se na svého zubaře tak netěšil. Vstupuji do ordinace. Lékařka si prohlíží můj zub a ptá se, zda na něco netrpím a jestli beru nějaké prášky. Vrtím hlavou, že ne. Dostávám umrtvující injekci. Injekce má zajímavý účinek: neumrtvuje bolavý zub, ale přednostně mne. Když se proberu, ležím pod zubařským křeslem, doktorka na mé hrudi, a další dvě osoby v bílých pláštích drží mé nohy nad hlavou.
Příště místo polykání prášků o dovolené zajdu ihned k lékaři. I kdybych se s ním měl domluvit posunky nebo klínovým písmem.
Chytil vás někdy na dovolené zub?
