Článek
Jenže pohled na východní horizont nás z této bezstarostné strnulosti neúprosně budí. Ralita je nemilosrdná: agresivní režimy neuznávají slabost ani diplomacii, uznávají pouze sílu a odstrašení. Země, která není ochotná nebo schopná se bránit sama, dříve či později přestane být suverénním státem.
Když jsme před více než dvěma dekádami zrušili plošné odvody, logikou doby bylo vytvořit malou, moderní a vysoce specializovanou armádu. Jenže expediční model navržený pro mise na druhém konci světa naprosto selhává v momentě, kdy se do Evropy vrací velký, opotřebovávací konflikt. Chybí nám vycvičené zálohy, chybí nám základní dovednosti v populaci a chybí nám systém.
Skandinávské země jako Finsko či Švédsko ukazují, že povinný výcvik neubírá na svobodě, ale naopak buduje silnou, odolnou a soudržnou společnost. Dánsko nyní prodlužuje povinnou vojnu ze čtyř měsíců na jedenáct.
Mladé generaci navíc absolvování základního vojenského výcviku vrací to, co jí dnešní doba vzala: smysl pro kolektiv, disciplínu a schopnost fungovat pod tlakem.
Ochrana vlasti nemůže být služba kterou za nás vyřeší někdo jiný. Pokud chceme žít v míru a svobodě, musíme dát potenciálním agresorům jasně najevo, že každý kilometr našeho území bude stát neúnosně vysokou cenu.
Zavedení moderní formy základní vojenské služby proto není přežitkem minulosti - je to investice do naší budoucnosti.
Můžeme dál zavírat oči a doufat, že se hrozby z Východu (nejen) rozplynou, nebo se postavit realitě čelem a připravit se. Čas na váhání totiž nebezpečně vypršel.
