Článek
Generace Z a mladší si nemůže pamatovat, že většina televizorů v našem vnitrozemí měla v době, kdy se ve veřejných telefonních budkách platilo velkými hliníkovými pětadvacetníky s vyraženou pěticípou hvězdou, naladěnu pouze jednu stanici - Československou státní televizi (ČST). „Přepínací“ knoflík tak byl u nich vlastně zbytečný stejně, jako u člověka apendix v dutině břišní.
Kulatý knoflík vystřídalo záhy několik vystouplých mechanických tlačítek, která sloužila také k ladění jednotlivých televizních stanic. Jejich stisknutí vždy doprovázelo silné cvaknutí, které spolehlivě probudilo všechny spáče před televizorem, a někdy i sousedy v paneláku. Ale měly jednu obrovskou přednost: běžící program jste měli stále pod svou kontrolou, dokonce i tehdy, když jste u telky podřimovali. Takže manželky, které chtěly nepozorovaně přepnout z fotbalového zápasu na seriál F. L. Věk, neměly v těch dobách žádnou šanci. Cvaknutí je vždy spolehlivě usvědčilo z nekalého jednání.
Novější televizní přístroje vybavené dálkovým ovládačem (DO) způsobily v mnoha domácnostech doslova revoluci. Jednak divák už nemusel vstávat z gauče aby přepnul právě běžící program na jiný, a druhak mu DO nabídlo možnost procvakat hned dvakrát 30 programů během jedné minuty kvůli zbytečnému ujištění, že dneska zase „nikde nic nedávají“.
Tu největší změnu při sledování televize ale způsobilo až „vlastnictví ovladače“. Totiž ten, kdo si ho vezme pod svou patronaci, začne zpravidla také určovat, na co se všichni budou muset společně dívat.
Z mnoha návštěv různých domácností jsem vypozoroval, že dálkové ovladače leckde bývají příčinou rozladěnosti, napětí, nebo dokonce hádek. Naší domácnosti se to vyhnulo, protože na „vlastnictví DO“ jsem rozumně rezignoval už při koupi televizoru. Programy u nás tím pádem přepíná manželka.
Většinou bere ovladač do ruky během umývání nádobí, nebo když má ruce upatlané od těsta. Samozřejmě že po nějaké době ovladač přestává plnit svou základní funkci – to jest umožnit přepínat mezi jednotlivými televizními kanály. Zvláštní je, že jako poslední vždy nakonec přestává fungovat červené tlačítko určené pro zapnutí a vypnutí televize. Právě dnes k tomu u nás zase došlo.
A tak jsem se definitivně rozhodl, že další náhradní ovladač už kupovat nebudu, protože všechny dopadly stejně – buď se utopily vinou osoby blízké ve vodě, nebo udusily v těstu.
Vím že řešením by mohlo být začít využívat nejnovější technologie ovládání televizorů, jako jsou třeba hlasové příkazy a gesta. Jenže to by manželka musela být chvíli zticha, nesměl by rachotit lux a ruční mixer, pískat konvice a papiňák, a navíc by se drahá polovička nesměla neustále pohybovat v prostoru mezi mnou a obrazovkou - speciálně v momentech, kdy se na ní děje něco podstatného. Některé technologie jsou sice dobré, ale využít je prostě nelze.
