Článek
Všichni to známe - když dojde na debatu o smrti a pohřbech, většinou slýcháme větu: „Mně už to pak bude jedno, ať mě klidně hodí do kompostu.“ Mimochodem, v pohřebnictví USA jde o moderní trend. Fajn, zní to pragmaticky, a možná až hrdinsky „odosobněně“. Ale ruku na srdce - fakt je nám to jedno?
Totiž kdyby nám to bylo úplně fuk, tak by asi neexistovaly závěti detailně plánující smuteční obřady. Nebyly by seznamy písní, které mají zaznít, ani přání být rozptýlen na oblíbeném místě v lese.
Pravdou je, že lidská psychika má s konceptem absolutní neexistence obrovský problém. Nedokážeme si představit „nic“. A tak i při přemýšlení o vlastním pohřbu podvědomě hrajeme roli diváka na představení, kde jsme hlavní postavou, i když už budeme ležet v rakvi. Není to veselá představa, na druhou stranu nám to už asi bude jedno.
Anketa
Otázka, kolik lidí na náš pohřeb přijde, může být poněkud zbytečná, ale je pochopitelná, protože se dotýká jedné z nejhlubších lidských potřeb: potřeby patřit někam a zanechat stopu. Plná obřadní síň pro nás podvědomě znamená potvrzení, že náš život měl smysl. Že jsme byli milováni, respektováni a že budeme někomu chybět. A děsíme se prázdné smuteční síně, která v nás naopak vyvolává depresivní představu osamocení a zapomnění.
Když přemýšlíme o svém pohřbu, ve skutečnosti je to tak, že nepřemýšlíme o vlastní smrti. Spíš přemýšlíme o tom, jak nás vnímá svět právě teď. Chceme vědět, že naše existence se vyryla do chodu vesmíru aspoň malou rýhou.
Pro koho teda ten pohřeb vlastně je? Paradoxem je, že pohřební rituály nikdy nebyly pro mrtvé. Jsou tu pro ty, kteří zůstali. Pohřeb je první krok na cestě k přijetí ztráty. Je to jakýsi sociální tmel, který dovoluje pozůstalým sdílet zármutek a najít oporu v širší rodinné komunitě a mezi přáteli zemřelého.
Není žádná hanba přiznat, že nám na našem pohřbu záleží. Touha po důstojném pohřbu a po tom, aby na nás lidé vzpomínali (a přišli se rozloučit), není projev egoismu. Je to hluboce lidský projev touhy po kontinuitě. Chceme vědět, že až se za námi zavře opona, v sále nezůstane jen ticho, ale zazní aspoň tichý potlesk za zvládnuté představení. A nebo ne. Pak se o to musíme - pokud věříme na reinkarnace - pokusit znovu.
Pěknou letní dovolenou a slunce v duši.
