Článek
Volba z vícera nealko nápojů totiž zhruba kolem let 1960 až 1975 skutečně neexistovala, takže obyvatelstvu nehrozila rozhodovací paralýza.
Svět limonád stál na neotřesitelném binárním systému: žlutá, nebo červená.
Žlutá chutnala jako syntetický citrón, červená jako syntetického cokoliv červeného. Obě měly sílu vyzmizíkovat zubní sklovinu během jediného léta. Nad tímto chemickým dvouhvězdím se pak vznášel mytický úkaz - kofola.
Tento tmavý nápoj, snažící se napodobit vzhled a chuť prohnilé západní coly a pepsi byla tekutá vzácnost, náš socialistický svatý grál. Kdo měl v lednici kofolu, ten nekoupil jen limonádu, ale získal vyšší společenský status.
Když dnes člověk vstoupí do oddělení nápojů v průměrném supermarketu, místo dvou lahví - žluté a červené - čelí regálům, které se táhnou „od nevidim po nevidim“ a nabízejí limetku s maté, liči s aloe vera, marakuju s extraktem ze zeleného čaje nebo vodu obohacenou o kyslík, zinek a vesmírnou energii.
Dnes standardní výběr, dřív západní sen
Člověk přijde do obchodu s prostým cílem: nakoupit něco proti žízni. Jenže po dvaceti minutách studování etiket, porovnávání obsahu cukru, stévie, umělých sladidel, certifikátů fair-trade a uhlíkové stopy odchází dehydrovaný, mentálně vyčerpaný a s lehkým pocitem viny, že si možná vybral špatně a zatížil planetu.
Dřív člověk nemusel přemýšlet (a ztrácet čas u regálu), jestli nápoj odpovídá jeho životnímu stylu: prostě bral to co bylo, a byl rád, že něčím zažene žízeň. Naopak dnešní bezradnost vyvolaná nekonečným výběrem občas dovede vyčerpat.
Samostatnou kapitolou je, že dříve jsme uměli otevírat kovová víčka různými způsoby, v nejhorším případě i mezi zuby. Dnes je to tak, že plastová víčka se často musí otevírat ve dvojici, za použití kleští nebo domácí utěrky. Jeden drží víčko v utěrce a druhý točí celou lahví. Osamělý trosečník s natlakovanou petkou perlivé vody by tak neměl žádnou šanci a zemřel by žízní.
A pak mi řekněte, co bylo lepší.
