Článek
Pěkně popořadě: začneme historií vzniku příborové vidličky. V době panování Karla IV. (panoval v letech 1346 až 1378) vidličku u nás ještě neznali, i když se do Evropy dostala již v 11. století díky Byzantské princezně, která ji měla ve své svatební výbavě - údajně dokonce ze zlata. Vidlička byla na tehdejší dobu přelomová novinka. Používání vidličky nebylo příliš populární, a protože měla jen dva hroty, byla považována za ďáblovo dílo. Prý i princezna se zlatou vidličkou nebyla ušetřena jejího ďábelského vlivu. Těžce onemocněla a lidé si mysleli, že právě kvůli své zlaté vidličce. Vidlička jako součást příboru se začala používat až mnohem později. Do Itálie se dostala v 16. století a u nás je první vidlička známa až kolem roku 1543 na zámku ve Vlašimi, která byla bohatě zdobena tyrkysem.
A jak je to s bramborami? Znal Karel IV. tuto plodinu, o které víme, že k nám přišla z Jižní Ameriky? Neznal, protože brambory se dostaly do Evropy po dobytí incké říše Španěly v první polovině 16. století. Běžně pěstovat se začaly až v Irsku a Anglii ve druhé polovině 17. století. Angličtí a irští kolonisté je pak s sebou přivezli do Severní Ameriky. Takže pochutnávat na nich u nás si mohl až Leopold I. Habsburský, který vládl v letech 1657 až 1705. Mimochodem, víte že slovo „brambory“ vzniklo pravděpodobně od názvu Braniborska? Příjmení Brambora je doložené o dvě století dříve, než se do českých zemí dostaly brambory, a označovalo pravděpodobně člověka braniborského původu.
Když ne na bramborách, mohl si Karel IV. alespoň pochutnat na vařené kukuřici? Ani to ne: Karel IV. zemřel v roce 1378 a kukuřici přivezl do Evropy až Kryštof Kolumbus po objevení (severní) Ameriky v roce 1492.
No a jak je to, proboha, s kávou? Byl snad i o ni otec vlasti ochuzen?
Do Evropy se káva dostala na přelomu 16. a 17. století společně s benátskými kupci, tedy později než čaj. A ani v Itálii to káva neměla v počátku vůbec lehké, neboť se ji kněží snažili zakázat jako „ďáblův nápoj“. Zapátráme-li v historických pramenech, zjistíme, že s kávou se jako první Češi seznámili na sklonku 16. století Heřman Černín z Chudenic a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, kteří při svých cestách měli možnost poznat, s jakou oblibou ji pijí Arabové a Turci.
Je to tedy pro nás dnes stěží pochopitelné, ale na stole Karla IV. byste brambory, kukuřici ani černou kávu nespatřili.
Zbývá už jen odpověď na poslední otázku – a jak to bylo v době panování Karla IV. s hygienou? S koupáním, čištěním zubů a toaletou?
Ve středověku se koupání považovalo za škodlivé pro zdraví nebo morálně nebezpečné. Například svatý Jerome měl považovat koupel k důvodu vymazání křtu. Z tohoto důvodu si mniši v klášterech myli celé tělo jen několikrát do roka. I v 17. století to bylo v tomto ohledu špatné. Francouzský král Ludvík XIV. se v životě koupal jen dvakrát, kdy ho koupel téměř stála život. Dá se tedy předpokládat, že i Karel IV. v tomto nebyl výjimkou a teplé vodě se raději vyhýbal velkým obloukem.
A co Karel IV. a čištění zubů? Historie čištění zubů souvisela s vývojem potravy. Nový druh potravy způsobil, že zubních kazů začalo přibývat – přibližně v době před 4 000 lety se proto objevily i prostředky k ochraně zubů. První doklady o jejich používání pocházejí z Babylonu. Tam lidé využívali větvičky, které měly jeden konec roztřepený žvýkáním. Za vznik samotného zubního kartáčku vděčí svět Číně. Právě tam zřejmě v polovině patnáctého století vymysleli, že když se do dřevěné rukojeti vloží štětiny sibiřského kance, čistí to zuby mnohem lépe než do té doby využívané žvýkání listí. Tuto vymoženost z Číny Karel IV. sice nepoznal, ale nijak se to na jeho zubech neprojevilo: měl je prý až do své smrti (zemřel ve dvaašedesáti) všechny a jen na jediném měl malý zubní kaz.
Evropa si na zubní kartáček musela počkat do konce osmnáctého století. Za jeho vynálezce se považuje William Addis z Anglie. Na princip kartáčku ho údajně přivedl pobyt ve vězení, kde neměl k čištění zubů ani saze ani sůl a už vůbec ne čisté oblečení. Inspiroval ho údajně dozorce, který koštětem zametal podlahu – napadlo ho, že by se podobně daly „zametat“ i zuby.
Zbývá se zmínit o toaletách. Ty středověké ještě nebyly napojeny na kanalizační systém. Časté útoky na monarchy (právě na toaletách) vedly v té době ke ztrátě „sociální role“ toalet. Obětí vražd na toaletě byli mimo jiné králové Polska a Francie. Také Jindřich z Valois zemřel na své vlastní toaletě. Středověké toalety byly spíše odpuzujícím místem nežli zařízením, na němž by mohl člověk strávit klidnou chvilku. A to platilo zvláště pro šlechtu.
Její záchod byl jedna velká šachta, která ústila v hradním příkopu, jenž pravidelně čistil chudák, na něhož se každý díval skrz prsty. A co se používalo po „vykonání potřeby“? Toaletní papír ještě neexistoval, takže nezbylo nic jiného, než použít trochu slámy. Na některých hradech vám budou průvodci tvrdit, že šlechta používala jemnou srst kočiček a nebo chmýří kuřátek. Ať už je to pravda nebo ne, skutečností je, že na hradech byly tzv. „výsernice“, jednu takovou můžete vidět i na gotickém hradu Pernštejn. Víte, že „výsernice“ byly slabým článkem v ochraně hradů? Většinou to bylo první místo, kudy chtěl narušitel vniknout do hradu. Proto jejich víko bylo vždy pečlivě uzavíráno.
Vše se začalo měnit až v polovině osmnáctého století. První továrně vyrobený toaletní papír byl prodán v USA až v roce 1857 Josephem C. Gayettym, jednalo se o balíčky listů manilského konopí napuštěným výtažkem z aloe vera a o 22 let později ve Scott Paper Company namotali papír na rolku.
Jak vidíte, žít ve středověku nebylo zrovna lehké. O středověkém právu a soudnictví jsme si už povykládali dříve, příště se podíváme na téma „práce a odměna za středověku, porovnání kupní síly tehdy a teď“.
Anketa
Zdroje:
https://www.czkoupelna.cz/tipy-a-rady-do-koupelny/pohled-do-historie-jak-se-myli-nasi-predci/?srsltid=AfmBOoo7DclQjMqle0thmGQoGW8E8AY2cyk6wCvgdNYTZ6ZkCVyFh6t6
