Článek
Jenže čas je tichá, nepřetržitě vroucí voda. Život nás v ní máčí den za dnem, měsíc za měsícem, a my cítíme, jak pomalu měníme strukturu. S každou zradou, s každým pohřbeným snem a s každým odchodem někoho, bez koho si den předtím nešlo představit dýchání, srdce trochu zhoustne.
Lidé často říkají: „Ten člověk má srdce z kamene.“ Vidí ticho tam, kde dřív býval křik, vidí opatrnost tam, kde bývala bezhlavá důvěra, a pletou si to se ztvrdnutím. Zvenku to tak totiž vypadá.
Srdce pod tlakem let získá pevnou krustu. Už nereaguje na každý poryv větru, neotevírá se na první zavolání a učí se neplakat pro věci, které zítra nebudou mít žádnou váhu.
Jenže předešlé konstatování není úplně přesné: srdce nejsou ze skla ani z žuly, která by se pod údery osudu roztříštila. Srdce jsou opravdu jako vejce vařená natvrdo. Ta změna není pomstou vůči svému okolí, ale formou přežití. Je to tichá dohoda mezi námi a časem: Už nebudeme tak lehce téct, abychom se při prvním pádu nerozprskli na tisíc kusů. Bílky našich duší zatuhnou.
Ztrácíme tu naivní, dětskou citlivost, která bolí i z pouhého stínu. Získáváme odstup. Už se nevrháme do ohně bez rozmyslu a víme, že ne každá ruka, která se k nám natahuje, přichází hladit. Ale když to skořápkově pevné vejce rozkrojíte, co najdete uvnitř?
Najdete tam žloutek, který nikdy pořádně neztvrdl. Zůstává v něm teplo. Není to už ten tekutý, bezbranný rosol z mládí, ale hmota plná chuti, hutná a hluboká. Zkušenost totiž nevraždí lásku - jen jí dává tvar. Zkušené srdce miluje jinak než to mladé. Nehlásá to do světa, nepálí mosty pro chvilkové opojení, ale o to pevněji drží, když přijde bouřka.
Zatímco mladé srdce miluje z hladu po lásce, to starší miluje z nadbytku toho, co už pochopilo. Ví, jak vypadá odpuštění. Ví, že dokonalost neexistuje, a přesto dokáže obdivovat praskliny na druhých. Má v sobě jizvy, které slouží jako mapa - ukazují, kudy už nejít, ale zároveň připomínají, co všechno už dokázalo vydržet.
A tak v nás čas vaří naše srdce natvrdo. Ne proto, aby z nás udělal chladné bytosti bez špetky citu, ale proto, aby tu obrovskou nálož lásky, kterou v sobě nosíme, bezpečně uchoval pod povrchem. Abychom už nebyli tak snadno zranitelní, ale zároveň zůstali schopni obejmout svět se vší jeho váhou a krásou.
