Článek
Vzhledem ke statečnosti obránců a obrovskému množství padlých je takový požadavek lidsky zcela pochopitelný. Jenže buďme realisty – geopolitické karty jsou rozdány tak, že je splnění této podmínky v podstatě nemožné. Důvody jsou nad slunce jasné, přesto stojí za to pojmenovat alespoň tři politicky nepopulární fakta:
· USA nerisknou jadernou válku: Washington kvůli Ukrajině nepůjde do přímého jaderného střetu s Ruskem.
· Nejednotná EU: V Evropě chybí skutečná jednota a dosavadní pomoc je příliš slabá na to, aby zvrátila situaci na frontě.
· Limity vojenských zásob: Spojené státy a evropské země neotevřou své armádní sklady na úkor vlastní obranyschopnosti.
Vojenská věda, historie i filmový průmysl milují vítěze. Oslavují geniální taktiky, drtivé protiofenzívy a bezvýhradné kapitulace nepřítele. Málokdo má ale odvahu říct nepohodlnou pravdu: jedním z nejvyšších projevů vojevůdcovské geniality je umění včas prohrát. Tedy schopnost rozpoznat zbytečný boj a zastavit katastrofu dřív, než pohltí celý národ.
Válka není šachová partie, kde po matu jednoduše poskládáte figurky zpět do krabice. Ve válce se platí krví, zničenými generacemi a totálním ekonomickým rozvratem. Pokud politik nebo generál odmítá přijmout krutou realitu na bojišti, nemění tím porážku ve vítězství. Mění pouze řízený ústup v daleko větší ztráty až po ztrátu národní suverenity.
Dunkerk i Finy oslavujeme. Ale byla to porážka
Historie mluví jasně: včasné uznání porážky zachraňuje národy. Uveďme fakta.
Slavná evakuace od Dunkerque v roce 1940 byla z čistě vojenského hlediska zdrcující debakl. Jenže rozhodnutí „prohrát bitvu o Francii“ a zachránit přes 300 tisíc vojáků zachránilo Británii.
Ještě tvrdším dokladem je Finská zimní válka (1939–1940). Finové předvedli neuvěřitelný hrdinský odpor proti sovětskému gigantu. Když ale vedení vidělo, že zdroje jsou na dně, neusilovalo o romantickou mučednickou smrt. Finové přistoupili na diktované, tvrdé mírové podmínky a obětovali část svého území. Výsledek? Finsko jako jediné v sousedství SSSR neztratilo suverenitu a nezávislost.
Když ego a ideologie vraždí vlastní lidi
Největší národní tragédie vznikají ve chvíli, kdy vedení podlehne iluzi vlastní výjimečnosti, fanatismu nebo tlaku veřejného mínění.
Když Hitler v roce 1943 zakázal 6. armádě u Stalingradu ústup, nebo když v roce 1945 blouznil o boji do posledního muže, nepřineslo to Německu pražádnou naději. Přineslo to jen zbytečnou masakr statisíců vlastních lidí a totální demolici země.
Stejně tak uvíznutí v pasti tzv. „utopených nákladů“ - tedy zhoubné myšlence „musíme bojovat dál, protože už padlo moc našich lidí“ - zničilo USA ve Vietnamu a Sovětský svaz v Afghánistánu.
Mír se vyjednává před kolapsem, ne po něm
Umění prohrát vyžaduje chladný kalkul, potlačení vlastního ega a odvahu postavit se davu, který volá po boji do konečného vítězství. To nejdůležitější je totiž vyjednat kompromis ještě z pozice relativní síly - dokud máte čím argumentovat a fronta drží. Jakmile se fronta hroutí, nezbývá než bezpodmínečná kapitulace.
Vítězství je samozřejmě ideální cíl. Pokud k němu ale nevede žádná reálná cesta, je schopnost přijmout ztráty tím jediným, co dělí národ od toho, aby byl vymazán z mapy.
Historie nám nedává na výběr mezi ideálním mírem a vítězstvím. Často nám dává na výběr jen mezi dvěma možnostmi: Dopadnout jako pragmatické Finsko, nebo jako fanaticky zničené Německo.
O budoucnosti své země rozhodnou výhradně sami Ukrajinci. Kterou variantu si nakonec zvolí?
Anketa
Zdroje:
