Článek
Když v srpnu 1968 přejely sovětské tanky československé hranice, Západ sice dojemně vyjadřoval znepokojení, ale v reálu řešil studentské barikády v Paříži či hořící vesnice ve Vietnamu. Na olympiádě v Mexiku pak Věra Čáslavská předvedla gestem tichého vzdoru to, na co oficiální diplomacie neměla odvahu - na stupních vítězů se při sovětské hymně ostentativně otočila zády.
O rok později, na mistrovství světa ve Stockholmu 1969, už nešlo o tichý protest. Dvě slavná vítězství nad SSSR - 2:0 a 4:3 - nebyla jen zápasy. Byly to exekuce v přímém přenosu. Hráči si přelepovali sovětské hvězdy na dresech a po návratu domů v Praze i Brně praskly saze. Tisíce lidí vyšly do ulic, vzduchem létaly kameny, hořela auta a výloha sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí lehla popelem. Byl to čistý, nespoutaný hněv okupovaného národa.
A dnes? Mezinárodní hokejová federace pokrytecky otevírá dveře dokořán a pouští ruské hokejisty zpět na šampionát. Prý „sportovci za nic nemohou“. Vážně?
Srovnáme-li rok 1968 s dnešní agresí na Ukrajině, zjistíme, že jemná gesta z minulého století už nestačí. Čáslavské otočení hlavy nebo přelepená hvězda na dresu měly obrovský symbolický význam v době, kdy byl národ uzavřen za železnou oponou. Dnes je ale situace jiná - po otevření hranic je vrcholový sport přímou výkladní skříní i propagandistickou zbraní autoritářských režimů. Tolerovat účast hráčů, kteří v KHL bez mrknutí oka pózují s válečnými symboly, a pak očekávat, že vše vyřeší jedno chladné gesto či nepodání ruky po zápase, je naivní alibismus.
Pokud hokejové orgány morálně selhaly a ruské sportovce na turnaj připustily, pasivní protest nestačí. Jak se tedy k tomuto rozhodnutí postavit?
Pokud mezinárodní federace nezvládla nastavit morální kompas, musí to udělat samotné týmy. Nastoupit k zápasu proti Rusku znamená legitimovat jejich přítomnost. Odmítnutí vyjet na led a skousnutí kontumační prohry 0:5 by poslalo nesrovnatelně silnější vzkaz než jakýkoliv odtažitý pozdrav po závěrečné siréně.
Čáslavská v roce 1968 ukázala odvahu v mezích možností své doby. V roce 1969 lidé v ulicích dokázali, že hněv nelze dusit pod pokličkou věčně. Pokud dnes západní hokejový svět dovolí, aby sborná bruslila po ledu, jako by se nic nedělo, nedělá nic jiného, než že opět zavírá oči - stejně jako olympijský výbor v roce 1968.
To už není sportovní diplomacie. To je čistá kolaborace.
A jak byste navrhovali řešit celou situaci vy? Zkuste napsat do diskuze, vaše názory mne zajímají.
