Článek
Vlastně se nedá až tak úplně říct, že přímo samotný dřez, ale spíš jeho výlevka. Někdy mám pocit, že manželka má na týlu hlavy někde skryté třetí oko, kterým mne neustále pozoruje. Jak jinak si vysvětlit, že je schopna při sledování televize, otočená zády ke mně, vědět, že právě vylévám lógr z kávy do sifonu? Následuje její věta: „prosím tě, nelij ten sajrajt do umyvadla, vždyť ho zase ucpeš!“
Co na tom, že čištění odpadu dělám výhradně já, takže si dávám setsakra dobrý pozor, abych ho neucpal, protože bych pak potrestal jenom sám sebe? Co na tom, že když ona sama u dřezu škrabe škrabkou zeleninu do polévky, tak mlčím, i když registruji, že proužky mrkve a petržele začínají vytvářet nepropustnou 3 cm vysokou vrstvu nad odtokem?
Když už jsme u toho umývání nádobí, dovolte mi krátkou odbočku. Jeden čas jsme doma také měli myčku. Jenže jak mi ta potvora sedřela barevné nápisy na všech skleničkách s nápisem Coca Cola, a z talířů zmizely ozdobné ornamenty, šla po pár měsících nekompromisně ven z baráku. Tou pověstnou kapkou, po které přetekl pověstný pohár mé trpělivosti, ale byla dvě zásadní zjištění: 1) že myčka potřebovala nádobí předumývat ve studené vodě, a za 2) že po umytí nádobí jí bylo potřeba samotnou vyčistit. Takže místo aby práce s myčkou ubylo, spíš jí jen přibylo. Navíc se v naší domácnosti začaly ztrácet příbory a skleničky, respektive všechny byly týden uvězněné v myčce. Tak neužitečnou věc, jako je myčka, jsem ještě nikdy neviděl. Zlaté varné konvice!
Ale zpátky ke kuchyňskému dřezu. Další příčinou našich nedorozumění u něj bývá intenzita proudu tekoucí vody z vodovodního kohoutku. Tak například já (a myslím, že stejně to dělá naprostá většina mužů) nechávám téct vodu nepřetržitě a silnějším proudem, protože vím, že jedině tak se zajistí řádně odplavení nečistot z nádobí až do kanalizace, bez ucpání první ohnuté trubky za sifonem. Ženy ale mají jinou logiku: proud vody tekoucí z pákové baterie pravidelně přerušují a nádobí pak myjí ve špinavé vodě zachycené na dně dřezu. Během jednoho mytí nádobí jsou schopny 100× vodu zastavit a zase otevřít. Když už to mé nervy nemohou vydržet, zpravidla se manželky zeptám: „Copak ti ta pákovka udělala, že ji tak týráš?“ Na to se mi dostane odpovědi, že nechce plýtvat vodou, jako to dělám já. Marně argumentuji, že pořizovací cena pákovky a její výměna je mnohem dražší než pár litrů vody navíc a že takto dojde rychle k jejímu zničení. Když nad tím tak přemýšlím, na co u dřezu sáhnu, to dělám špatně. A naopak vše, co dělá moje žena, má svoji logiku. Dobré je, že jsem se s tím dávno smířil.
Ale stejně si občas říkám, jak by se mohli lidé dohodnout na mnohem důležitějších věcech, třeba na ukončení války, když nejsou schopni nalézt společnou řeč ani v kuchyni nad jedním dřezem a tekoucí vodou? Vím však jedno: kdyby se chlapi nemontovali do dříve výhradně „ženských“ prací, podobných nedorozumění v domácnostech by výrazně ubylo.
Na druhou stranu to my, muži, neuděláme a nikdy to nevzdáme, protože svých žen si velice vážíme a máme je rádi.
A jak to vypadá u vás – také se dohadujete u kuchyňského dřezu? Nebo u něčeho jiného, například u zdvihnutého záchodového prkénka?
