Článek
Tehdy nám chovatel z Maršova na Brněnsku při předávání štěněte mezi řečí zmínil drobnou zajímavost: jednoho z Barryho sourozenců si koupil někdo ze slavné skupiny Olympic.
Čas utíkal, z malého štěňátka vyrostl dospělý pes a vzpomínka na jeho sourozence pomalu zapadla pod nános všedních dnů. Až do jednoho letního dne.
Seděli jsme v autě a mířili na koncert Olympicu do Kunštátu. Nesmírně jsme se na koncert těšili, poprvé jsem skupinu Olympic viděl naživo v 17 letech, a pak ještě několikrát (naposled v brněnském hale Rondo, ale to už je také pár let). Krajina za okny ubíhala a v autě panovala radostná těšící se atmosféra. A právě během jízdy - snad pod vlivem přehrávané hudby, snad z čisté intuice - se nám zničehonic vybavila tři roky stará věta od chovatele.
Myšlenka začala sílit. Během cesty jsme o tom mluvili čím dál víc a vyslali do prostoru jedno velké, upřímné přání: Jak nádherné by bylo Barryho sourozence dnes na koncertě potkat… Byl to ten typ přání, které člověk myslí tak intenzivně, až má pocit, že už se to muselo stát.
Samotný koncert skupiny byl jedním slovem úžasný. Precizní výkon hudebních profesionálů, skvělý zpěv frontmana kapely Petra Jandy, kterému to pořád zpívá „jako za mlada“, a perfektně se bavící publikum.
koncert měl skvělou atmosféru
Koncert se po přidání několika písniček protáhl do tmy, a pak … ta neuvěřitelná chvíle přišla. Za plotem oddělující prostor pro diváky a stany pro hudebníky stála mladá dívka s malým světlým psíkem, nádherným havaňáčkem. Ten je jak náš Barry, povídá manželka. Aby to tak byl psík od někoho z Olympicu, vyhrkl jsem ze sebe. Nedalo mi to, a zeptal jsem se slečny. Po její odpovědi se nám srdce na sekundu zastavilo.
Přímo na místě jsme se dozvěděli celou pravdu – tenhle psí příbuzný si teď spokojeně žije u klávesisty kapely. A nebyl to jen tak ledajaký sourozenec, byla to přímo Barryho sestra! To, co bylo ještě před pár hodinami pouhým přáním vysloveným v autě na okresce mezi Vranovou a Kunštátem, se najednou zhmotnilo v realitu. Viděli jsme ji po celých třech letech, živou, krásnou a veselou. A tak jsem si ji krátce pohladil na hlavičce a slíbil jí, že o ní doma povím Barrymu.
Jak jsem už řekl, koncert byl skvělý, ale ten nejsilnější okamžik celého dne nás teprve čekal doma. Ve dveřích nás jako vždy přivítal Barry se svým vrtícím ocáskem a radostnýma očima.
Sedli jsme si k němu na zem, objali ho a s pohnutím v hlase mu řekli:„Barry, nebudeš věřit, co se dneska stalo. Viděli jsme tvoji ségru.“
Rozsvítili jsme displej telefonu a ukázali mu čerstvou fotografii jeho sestřičky z koncertu v Kunštátu. Barry zvědavě naklonil hlavičku, zblízka si prohlížel fotku na obrazovce a tence fňuknul – jako by skrze ten snímek poznal spřízněnou duši a cítil to neviditelné pouto, které je spojuje.
V tu chvíli jsme věděli, že přání se opravdu plní a že tenhle večer patřil – díky skupině Olympic a jednomu malému havaňáčkovi – k těm zázračným.
Anketa
autorský text
