Článek
Plánované hospodářství bylo jedním z nesmyslných prvků éry socialismu. Naštěstí po sametové revoluci se naše země stala kapitalistickou, ačkoliv mnoha lidem se to příliš nelíbí. Ano, současný kapitalismus má svá úskalí, stejně jako měl socialismus své světlé stránky.
Nemalá část lidí měří kvalitu života na peníze, respektive materiální hodnoty. Jednoduše řečeno je zajímá pouze, jak velká je hromada věcí, které si může dovolit koupit za svůj plat (důchod). Netvrdím, že to je vyloženě špatný pohled na věc, ať si měří kvalitu života každý sám. Ale lidí, kteří takto smýšlejí, je možná dnes většina. Proto jsem se zakousl do tématu plánovaného hospodářství, nám známých pětiletek. Poněvadž je to myšlení lidí o kvalitě života poměrně blízké téma.
Co je vlastně plánované hospodářství a jak se liší od dnešní tržní ekonomiky? Velmi zjednodušeně řečeno jde o ekonomický plán vymyšlený státním úřadem. Tedy že se sejde národní ekonomická rada, naplánuje kolik se čeho v příštím období dvou nebo třeba pěti let vyrobí. Výhodou takového systému je, že lze plánovat i zaměstnanost. Také se tímto způsobem poměrně dobře dá oživit skomírající ekonomika.
Nevýhodou potom nemožnost pružné změny nabídky v korespondenci s poptávkou. Tedy polopaticky vysvětleno, může se dalších 5 let vyrábět stále dokola něco, co vlastně nikdo nechce, nebo naopak se 5 let nebude vyrábět to, co lidi chtějí. Další nevýhodou je, že „pětiletky“ nedokážou pružně reagovat, pokud se jeden článek zasekne. Například při výpadku továrny zpracovávající dřevo mají lesy najednou převis materiálu, který tabulkově musí těžit, ale nemá jej kdo odebírat.
A přiznejme si narovinu, že národní ekonomická komise možná mohla být plná skvělých obchodníků, ekonomů a plánovačů, ale odhadnout poptávku populace nelze, natož na dalších 5 let. Situace se pak v lepším případě nějakým způsobem lepila, nebo v horším případě nechávala takříkajíc „vyhnít.“ Kdo éru socialismu zažil, jistě si vzpomene, jak nesnadné bylo shánět téměř cokoliv od banánů po obklady.
Plánované hospodářství nás také o několik let zaostávalo za západem. Zatímco na v západním bloku (zde zastoupeným USA) vysílala barevná televize už od počátku 50. let, občané Československa si museli ještě víc než 20 let počkat, když barevné vysílání bylo spuštěno až v roce 1975. Velmi podobná situace se odehrávala i v oblasti prodeje automobilů. Zatímco američtí mladíci mohli brázdit silnice v Mustanzích, sportovních vozů se ve východním bloků příliš nedostávalo. Vlastně jsme měli jen koncept rodinného auta a nic víc. Poněvadž soudruzi rozhodli, že rodinné auto je to, co budou (muset) chtít všichni. Dámy jistě zavzpomínají na oblast módy, kde také panovala, více než co jiného, uniformita. A nutila šikovné hospodyňky k domácímu přešívání standardních kolekcí na něco hezčího. Jistou výhodou bylo, že z Čechů se stali domácí kutilové, kteří si uměli vyrobit to, co nebylo k mání. O tuto schopnost, zdá se, pomalu přicházíme.
Zatímco kapitalismus zaměstnance vykořisťuje, socialismus naopak snižuje produkci. Kolektivní produkce je vždy horší než individuální, neboť mnoho lidí si řekne, že ztrátu za ně dožene kolega. Který si řekne to samé. Zároveň překročení normy posouvalo hranice čím dál výš a nutilo lidi k větším výkonům v budoucnu (podle hesla dnes rekord, zítra norma). Což není cílem obyčejného dělníka, který z logiky věci má tendenci spíše se flákat, než dřít. Ano jistě, byly tu soutěže o zaměstnance měsíce, nástěnky, úderníci nebo stachanovské hnutí, které motivovalo zaměstnance k co nejlepším výkonům. Ovšem velmi často se míjelo účinkem a bylo více vysmíváno než váženo.
Ovšem i kdyby pětiletka jela dle předpokladů, nikde se nezasekla, normy nejen naplnila ale i převýšila, občané by stejně neměli to, po čem toužili. Regály by plnilo zboží, které bylo moderní před pěti lety a v současnosti již vyšlo z módy. Kdo tvrdí, že by to nevadilo, nechť se podívá na svůj mobil, počítač, auto nebo jakoukoliv jinou spotřební věc. Přiznávám, já sám mám všechny tyto zmiňované věci starší než pět let, ale v době, kdy jsem si je pořizoval, byly moderní (až na ojeté auto). A ze zvyku nehodlám měnit, dokud to nebude nutné. Ale mám tu možnost. A spousta lidí v mém okolí mění mobil po dvou letech. A ty věci, které jsou staré, jsou dnes aspoň levné.
Na závěr odejme hezkou poučku, která říká, že za socialismu jsme měli peníze, ale neměli za ně co koupit, nyní máme plné regály, ale nemáme za co nakupovat. I když ono to s tou kupní silou za socialismu taky nebylo nijak horké, když většina zboží vycházela v přepočtu dráž než dnes.
