Článek
Ročníky 40+ si jistě vzpomenou, jaká situace u nás byla na trhu ve „zlatých devadesátých letech.“ Po letech pětiletek, kdy nám ÚVKSČ určoval, kolik čeho budeme chtít, se otevřely hranice a s nimi i trh. Do Česka dorazil kapitalismus. Téměř obratem ruky jsme si mohli koupit věci, o kterých se nám dříve ani nezdálo, případně nad kterými jsme slintali, pokud se nám do ruky dostal katalog Quelle. Pochopitelný hlad po západním zboží přišel ruku v ruce s touhou obklopit se velkým množstvím levných výrobků, které nám začala nabízet Čína.
Nápis „Made in China“ (čti tak jak vidíš) brzo znamenal pojem, který uváděl nevalnou kvalitu výrobku. To lidé nakonec pochopili, a po roce 2010 tak můžeme namísto tohoto označení země původu číst „Made in PRC,“ čili vyrobeno v Čínské lidové republice (People‘s republic of China). Podobný osud čekal označení země původu „Vyrobeno v Polsku,“ které vystřídalo „Vyrobeno v zemích EU.“
Levné zboží z Číny samosebou nemohlo kvalitou konkurovat zavedeným západním značkám a často se jednalo pouze o laciné napodobeniny či přímo padělky. V této době také vzniklo rčení „Čím víc proužkům, tím víc Adidas,“ které upozorňovalo na to, že ne každý padělek se úplně povedl. Ale kdo na sobě nikdy neměl mikinu Adidds nebo boty Punna, nechť hodí kamenem. Zkrátka co na tom, že zboží nebylo kvalitní. Svou úlohu plnilo, a navíc za skutečně nízké ceny.
Pamatujeme si i Vietnamce v Žigulících, kteří vycítili příležitost a zaplavili naše města krámky s textilním zbožím pochybné kvality. Právě oni byli ti, kdo nalezl linku mezi Čínou a našimi domovy, a prodávali to, po čem naše srdce toužilo - po laciných padělcích. Lidé v té době zkrátka toužili po nových konfekcích, které navíc dostali za skutečně nízké ceny. Potomci těchto průkopníků se nakonec přizpůsobili trhu, a nyní je můžeme potkávat ve večerkách.
Obliba těchto laciných napodobenin a podělků zdaleka neskončila v devadesátých letech, jen se omezila, už se to tak zkrátka nebere, a dovoz padělků poměrně úspěšně potírá celní správa. Navíc přišly on-line obchody, kde se dá nakoupit téměř cokoliv odkudkoliv. Po roce 2000 tak postupný boom čínského zboží končil. Ačkoliv bez Číny se neobejdeme ani dnes, tak záplava „laciných šuntů“ postupně ustávala.
Jenže na scéně se objevily nové online obchody nabízející zboží přímo z Číny. Bez překupníka, který uměle zvedá ceny. Mohli jsme nakupovat na AliExpresu, Sheinu, Wishi. Králem těchto online tržnic se nakonec stalo Temu.
Znovu se ocitáme spotřebitelským myšlením v devadesátých letech, kdy si domácnosti a dílny plníme nekvalitními zbytečnostmi, hlavně že jsou levné. Mnoho lidí zkrátka neodolá nabídce extra levného zboží, které si mohou pořídit. Ne vždy je to vyloženě průšvih, mnoho z nabízených výrobků funguje, není nebezpečných a splňuje očekávání. Navíc za ty peníze se něco podobného zkrátka běžně sehnat nedá ani v akci. Jenže mnoho dalších jsou výrobky nekvalitní, nefunkční nebo vyloženě nebezpečné. A nemálo lidí zkrátka neodolá a za těch pár korun si nakoupí i to, co nepotřebují a nejspíš ani potřebovat nebudou. Výrobky poté končí kdesi v garážích, sklepích a nejspíš budou za pár let vyhozeny bez toho, že by je někdo někdy použil. Jenže co kdyby. Nechat to tam ležet by byl hřích.
Paradoxně heslo Temu „Nakupujte jako miliardáři“ nemůže být dál od pravdy. Miliardáři totiž nemají příliš tendence rozházet své jmění za nepotřebný aušus z Číny. Nicméně asi tím spíše odkazují na to, že miliardáři si mohou dovolit koupit vše. Ovšem zdaleka ne všechno, jako třeba sprchu do kbelíku, potřebují.
V této době, stejně jako v letech devadesátých, mají lidé jakousi potřebu obklopit se leciným zbožím. Nejspíše je k tomu žene pocit, že si mohou dovolit mít víc věcí. Zkrátka upřednostňují kvantitu nad kvalitou. Ono se to časem zase srovná a lidé si postupně zvyknou, extra laciné zboží pak nebudou tolik potřebovat
