Článek
Můžeme se tvářit sebevíc neutrálně a snažit se hrát si na svém vlastním malinkém písečku, ale jedno je víc než jasné. Světové události nelze opomíjet, vždy semelou naprosto všechny, bez rozdílu, kdo komu pomáhá a na čí je straně. A my si zkrátka musíme zvolit, na čí straně být. Nejde se netvářit, že se nás to netýká už jen proto, že jsme součástí civilizovaného světa, Evropské unie a NATO. A drahý benzín v důsledku války se propíše i do našich peněženek.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, většina lidí měla poměrně jasno. Rusko je agresor, který se snaží obsadit sousední stát. Samozřejmě i u nás se stále najdou lidé, kteří bezmezně fandí Rusku, ale jsou v menšině. Po nějaké době se rozhořel konflikt mezi Izraelem a Hamásem v pásmu Gazy. V něm už tak jasné emoce nebyly. Někteří lidé byli (a dosud asi jsou) na straně Izraele, který byl de facto napaden brutálním teroristickým útokem spáchaným Hamásem, někteří lidé jsou na straně Palestiny. Zajímavé je, že nemálo podporovatelů svobodné Palestiny pochází z řad podporovatelů Ukrajiny. Nejspíše jejich vidění světa vidí vždy zlo v tom, kdo zahájil oficiální válku.
A nyní se nás dotýká útok na Írán, který započaly Spojené státy v koordinaci s Izraelem. I tato válka rozděluje naši společnost na podporovatele jedné, či druhé strany. A opět je zajímavé, že někteří lidé, kteří dříve odsuzovali útočníka (tedy Rusko, USA a Izrael) mu nyní fandí, a naopak. Mezi takové patřím i já. A rád vysvětlím proč.
Dobrá válka a špatný mír ve světě neexistují. Válka je vždy špatná. Ale pokud se jedná o obranu svébytnosti, pak má každý právo se bránit. Stejně, jako se nyní hrdinně brání Ukrajinci. V otázce Palestiny a Izraele už je otázka poněkud zamotanější. Kdo na koho útočí? Útočí prostě Izrael na Palestince, protože je chce zahnat do moře a ovládnout území? Anebo útočí v reakci na povraždění 1195 poklidně spících civilistů? Zde už velmi záleží na úhlu pohledu. Z mého úhlu se jedná o naprosto zřejmou provokaci Izraele hnutím Hamás, které se jej snažilo vyprovokovat k útoku, což se povedlo, aby následně sbíralo podporu u některých světových špiček. Což se nadmíru podařilo například u Grety Thunberg, jejíž skupina demonstrativně vezla do Gazy humanitární pomoc. Chytili se i další. Nevím, jak praví Tóra, ale podle Bible bychom měli nastavovat druhou tvář. Což je jednání, které v dnešní světě nemá šanci obstát. A podle mě Židovský stát udělal jen dobře, když ukázal teroristům sílu, kterou může použít. Po teroristických útocích na to měli plné právo.
A nyní ten Írán. Zde je zcela jasné, že agresorem jsou USA. Zaútočily bez jakéhokoliv napadení. Dokonce společně v koordinaci s Izraelem. Na první pohled to vypadá, že Írán se brání agresi zvenčí, stejně jako Ukrajina před Ruskem. Ale první pohled zde velmi klame.
Ukrajina před válkou nikomu nevyhrožovala, pouze se přidala na „světlou stranu síly“ a přiklonila se k západním státům a EU. Z důvodu ztráty loutkového státu se Rusko rozhodlo zabrat si jej zpět silou. Jako bonus pak v tom samém roce přibyla nově objevená obří ložiska nerostných surovin u Krymu. A ejhle, v roce 2014 se Krymané pod hlavněmi samopalů „rozhodli“ přidat k Rusku. S jídlem roste chuť, a tak se Rusové pokusili zabrat ještě Donbas, kde již narazili na odpor a nezbylo jim nic jiného, než tam posílat vojáky „na dovolenou.“ V tu dobu stále Ukrajina byla pouze bránící se stát, který jen stěží potlačoval občanskou válku na východě. Ale jelikož věci nešly tak, jak Putin očekával, spustili nakonec Rusové plnohodnotnou válku, která trvá dodnes.
Naproti tomu Íránský režim, který ovládají náboženští fanatici byl nebezpečný pro celý svět. S otevřenou podporou teroristických skupin se Írán sám zařadil mezi nebezpečné státy. Tento stát zároveň touží po atomové bombě, jejíž vývoj v zemi probíhá (či snad probíhal). A raději je lepší si nedomýšlet, kdyby program dokončili. S raketami středního dosahu by Írán mohl poslat atomovou bombu až na Moravu. Zároveň Írán byl jedinou zemí, která do této doby viděla v Izraeli jasného nepřítele. Ostatní státy blízkého východu se již s Židovským státem jakž takž smířili, až na Írán.
V takových podmínkách se nejedná o nevyprovokovaný útok. Naopak se něco takového dá spíše očekávat. Útok navíc předpověděla přítomnost amerických letadlových lodí. Tak dlouho zkoušeli Íránci, respektive íránský fanatický režim, trpělivost západu, až se číše naplnila. Plody své podpory terorismu i nepřátelství si nyní vybírají plnými doušky.
Ještě na závěr se sluší podotknout, že Íránci rozhodně nejsou šílení náboženští fanatici. Do roku 1979, než zemi zachvátila náboženská revoluce pod vedením Rúholláha Chomejního, byl Írán poměrně moderní země západního střihu, kde se islámský náboženský fanatismus vyskytoval jen velmi sporadicky a byl cenzurován. Monarchistický režim Šáha Pahlávího sice nebyl zcela ideální, ale pod jeho korunou byl Írán spíše země západního střihu než fanatický náboženský teroristický stát, kterým je dnes. A také nutno dodat, že ani americká koncepce, čeho chce vlastně v Íránu dosáhnout tak nějak neexistuje. Pokud Trumpovi šlo o pomoc revolučně naladěným lidem, pak má dva měsíce zpoždění a patrně už je příliš pozdě. Kterak chce dosáhnout změny režimu, nebo alespoň poměrů, to nejspíš neví ani on sám.
