Článek
Před nějakou dobou jsme s rodinou vyrazili do Maďarska k Balatonu do lázní. Poněvadž nás bylo fakt dost, jeli jsme dvěma auty. Jedna posádka novějším vozem a my tím naším dědečkem. Mnoho z mých známých se divilo, že si s téměř dvaceti letým autem s nájezdem 300 tisíc km troufnu na takovou dálkovou jízdu. Ale já je odbýval tím, že to auto není staré, ale zkušené. A že mu věřím. Však běžně jezdívám i delší ty trasy, dál než do okresního města. A zatím se nikdy nestalo, že bych nedojel. Takže jsem autu věřil, že zvládne i 450 kilometrů do Maďarska.
Jenže má důvěra byla planá. Auto se rozhodlo, že nás prostě nechá na cestě. Ne, nemohlo to být někde mezi naším panelákem a domem babičky, nemohlo to být při cestě na nákup. Muselo se to stát 400 km od dílny, kam s autem víceméně pravidelně jezdím. V cizí zemi. Navíc ještě zemi, kde se člověk anglicky a německy domluví jen zřídka, a místní řeči rozumí možná tak Finové.
A nešlo o žádný defekt, který by se dal obratem snadno vyřešit, ačkoliv vyházet všechny kufry a tašky z kufru rozhodně brnkačka nebyla. Závada se objevila přímo pod kapotou. V místech, která jsou pro mě tak trochu záhadná. Zhruba vím, jak spalovací motor funguje. Vím, co jsou písty, co je vačková hřídel, kde je chladič a tak. Ale abych do toho nějak montoval, to se rozhodně neodvažuji a vždy jsem tuto čest přenechal odborníkům. Zvládnu opravit zrezlý blatník, vyměnil jsem si stropnici (o tom zase jindy), ale motor raději nechávám být.
Přesto jsem věděl, která bije. Kdesi uprostřed maďarské pusty mi začala červeně svítit kontrolka baterie. Vzhledem k tomu, že moje auto je vybavené baterií „Tesco quality“ jsem tomu věnoval pozornost jen tak napůl. Za několik minut však auto přestalo topit a postupně se začaly odporoučet elektrické systémy vozu. V tu chvíli už jsem vědět, že něco není v pořádku. Moje diagnostické uvažování ještě během jízdy začalo mít podezření na klínový řemen, potažmo na alternátor, protože chlazení, které je taktéž hnáno klíňákem, šlo normálně. Auto mně několikrát upozornilo, abych zastavil. Jenže kde? Maďarsko se skládá z Budapešti a pusty. Krajiny, kde zemědělské lány a háje rozdělují lidské osady natolik, že to je pro nás až těžko představitelné. Od značky vesnice k té další to je běžně 10 kilometrů po silnicích ne úplně perfektní kvality, často se zatáčkami do pravého úhle. Zkrátka žádný řidičský ráj, spíše oblast, jejíž silniční vývoj se zastavil s koncem druhé světové války a kde mě mile překvapila i přítomnost asfaltové vozovky.
Auto jsem přemlouval dobrou čtvrthodinu. V době, kdy mě opustily i posilovače volantu a brzd jsem se rozhodl zastavit okamžitě, byť mimo civilizaci (což je pojem v těch místech poněkud ošidný) u nějakého lesa. Po zběžné obhlídce jsem nakonec namontoval lano a nechal se druhým vozem odtáhnout na nejbližší benzínku. Jet v noci na laně autem co nesvítí, nezatáčí a nebrzdí, po maďarských okreskách, je skutečně labužnický zážitek. Zážitek, jehož opakování si pro příště rád odpustím. Ale dokázali jsme to. Nějakým zázrakem jsme v tomto Bohem zapomenutém kraji našli čerpací stanici. První kroky směřovaly k obsluze, která by nás mohla nasměrovat na servis, kde by nám snad mohli pomoci. Mladá holčina za přepážkou však neznala anglicky. Neznala ani německy. Znala pouze maďarsky, což jsme zase neznali my. Naštěstí zde na pivu sedící mladík se zapojil do diskuse, neboť on anglicky znal. Avšak zdálo se, že autoservis je nejblíže asi někde v Budapešti. Takže nás čekalo ještě asi 40 kilometrů na laně k hotelu… Vzhledem k tomu, jak jsem si „užil“ těch předchozích deset, jsem z toho měl obrovskou radost.
... a taková byla realita.
Zde přišel zlom. První chyba, která vysává peněženky. Kde se vzalo, tu se vzalo, zčistajasna se objevilo vozidlo odtahové služby. V něm tři snědí andělé, kteří se nám nabídli, že nám auto odvezou k hotelu. Za 180 Euro. Smrdělo to podvodem, ale když má člověk vedle sebe dvě vystrašené děti, sám neví, která bije, prostě kývne na jakoukoliv pomoc. Šikovná manželka cenu usmlouvala alespoň na 120 Euro a já jsem si ještě udělal krásnou fotku auta na korbě odtahovky, abych na něj měl nějakou vzpomínku, až ho kdesi na Ukrajině nebo v Rumunsku rozeberou na náhradní díly. Děti a ženy jsme naskládali do druhého auta a muži a starci zůstaly na benzínce s obsluhou, která nezná ani mezinárodní slovo kafe (kdoví, jak se vlastně kafe řekne maďarsky). Při popíjení kávy a piva a čekání, až se pro nás vrátí, jsme pozorovali místní kolorit, kdy se ze skladu benzínky vynášely evidentně „bazarové věci.“ Trochu nás vyděsil obří kráječ na salámy, ale neštěstí jsme vyvázli bez úhony.
K hotelu jsme dorazili o pár dlouhých hodin později a já měl obrovskou radost, že na parkovišti stálo i naše auto. Nikdy jsem jej nepotkal radši. Nepojízdné, ale bylo tam. Jelikož bylo osm hodin večer, rychle jsme se ubytovali a utíkali na večeři, která byla do devíti. Moc jsme si jí neužili…
Druhý den jsem optimisticky vyrazil na recepci. S tím, že v mezinárodním hotelu snad budou umět anglicky. Mimochodem, vůbec mě nenapadlo, že vlastně nebudu tušit, jak se řekne alternátor. Navíc slečna za přepážkou věděla o autech asi tolik, co já o raketoplánech. Takže vygooglené slovo alternátor bylo stejně k ničemu. Nicméně slečna věděla, kde je nejbližší servis. Naštěstí to nebylo daleko, 700 metrů od hotelu. Jelikož byl pátek, tedy poslední den před víkendem a my měli v neděli odjíždět, nemeškal jsem a téměř poklusem běžel do servisu Gumi- és gyorsszervisz s nadějí, že i zde se náhradní díly dováží ten den, pokud je objednají do určité doby. A tu dobu jsem rozhodně nehodlal promeškat.
V miniaturním servisu jsem nalezl pána, který vypadal jako z módní hipsterské příručky a velmi jsem se poradoval. Moderní muž jistě odkojený Netflixem, s tím se bude dát domluvit. Spustil jsem anglicky, jaký mám problém a jestli jsou ochotní mi pomoci. Chvíli se tvářil, že mě poslouchá a pak se otočil. Zavolal kolegu, který zase vypadal, že možná nevychodil ani základku. Ale uměl anglicky! S ním jsem se konečně domluvil, abych teda ten vrak dotáhl. Stalo se, a klíčky, telefonní číslo, i důvěru jsem nechal v servise a mohl konečně jít na snídani. Pak do bazénu. Mimochodem teplota vody mě velmi příjemně překvapila. Nicméně po bazénu a dobrém obědě mě začalo cosi hlodat. Neudělal jsem chybu v telefonním čísle? Co když se mi nebudou moci dovolat? Co když ve dvě zavřou a klíčky zůstanou v servise? Já je v neděli potřeboval! Proto jsem namísto odpoledního plavání zvolil raději procházku směrem autoservis, aby zkontroloval, jestli se věci hnuly. Nehnuly. Auto stále dlelo na místě, kam jsme ho dotáhli. Takže jsem šel na hotel, hledat zbytek rodiny. K bazénu, kde byli jsem si ani nebral plavky, zato mobil jsem třímal pevně v ruce a čekal. Zanedlouho jsem znovu šel zkontrolovat auto. Už tam nebylo, ale naštěstí jsem oknem viděl, kterak má zvednutou kapotu a pod ní se nacházel maďarský opravář. Spadl mi kámen ze srdce (asi skutečně léčivé lázně). Vypadalo to nadějně. Poptal jsem se na situaci a bylo mi řečeno, že za chvíli to bude. Že si mám připravit 450 euro, pokud nechci platit ve forintech. Karty že neberou. Pochopitelně.
Jenže když jedete na dovolenou na tři dny all inclusive, nemáte s sebou 450 Euro v hotovosti. Naštěstí u hotelu byl bankomat. Takový ten bankomat, jehož jedinou funkcí je vás okrást. Po chvíli přetahování se s ním, aby nám nedával „výhodný“ kurz, ale aby nám úplně normálně převedl peníze z účtu na eura, nám bankomat sdělil, že 450 euro stejně nemá a že máme smůlu. Ale že má forinty. Inu, přepočítal jsem 450 euro na forinty a zadal, že od něj chci 170 000. Šikovný bankomat mě samozřejmě stihl okrást ještě asi o 5% celkové částky, ale já konečně s obřím balíkem podivných bankovek naposledy, tj. počtvrté, běžel 700 metrů do servisu kolem smradlavého sirného pramene.
Postarší majitel servisu si peníze pečlivě přepočítal a k mé úlevě kývnul, načež mi dělník předal klíče a já mohl konečně odjet. Ten pocit radosti, když zmáčknete klíč a motor naskočí je k nezaplacení. Obzvláště, pokud se nacházíte kdesi v maďarské pustině 450 kilometrů od domova. S autem jsem odjel, nechal jej nastartované ještě asi čtvrt hodinu poblíž hotelu a mohl jsem se konečně jít koupat a užít si zbytek dovolené.
Suma sumárum, výlet se povedl. Jsem bohatší o vážně nevšední zážitek, který si, předpokládám, budu pamatovat nadosmrti. Chudší jsem naopak o nemalé finanční prostředky, které mě stál podezřelý odtah, o které mě okradl bankomat (pořád přemýšlím kdy to svedl, bandita). A z Maďarka jsem si dovezl nový alternátor, který ve starém motoru svítí jako žárovka a který má na kontě v tuto chvíli už nějakých 2500 kilometrů. A šlape jako hodinky. Co se týče pobytu v lázních, v bazénu jsem byl všehovšudy třikrát, zato v autoservisu čtyřikrát. Příště snad pojedu raději vlakem.
