Článek
Za měsíc, tj. 21. března nás čeká další, od začátku roku v pořadí již třetí demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla, kterou opět svolává Milion chvilek pro demokracii. Počítá se s poměrně hojnou účastí, jelikož petici na podporu Petra Pavla podepsalo již téměř 800 000 lidí. Jedná se o akci spojenou s diplomatickou bitvou Motoristů o křeslo ministra životního prostředí, na které prezident Pavel zarputile odmítá jmenovat Filipa Turka. Vzhledem k tomu, jak arogantně se Motoristé ve vládě chovají (což je zase vizitka premiéra) se nelze podpoře prezidenta u některých voličů divit.
Jenže všechny tyto demonstrace jsou špatně. Demonstrace je projev nespokojenosti občanů s vládou, respektive některými jejími kroky. Má být razantní a ukázat vládě, že s jejími kroky občané nesouhlasí. Má působit na vládu nátlak a být odstrašujícím příkladem, že občané si nenechají si všechno líbit. Zkrátka a jednoduše, když vláda vidí demonstraci, má mít pocit, že jí teče do bot a má mít strach. Jedině to jí donutí ustoupit a konat jinak než měla v plánu.
Budeme-li zcela upřímní, demonstrace na podporu prezidenta tato kritéria rozhodně nesplňují. Neříkám že je špatně se scházet, naopak to podporuji. Jenže tyto demonstrace na vládu žádný nátlak nevyvíjí, staví se nanejvýš proti jmenování Filipa Turka ministrem a podporují prezidenta v jeho snaze Turka nejmenovat. Což se nakonec vyřešilo, ovšem demonstrace na Letné je stále v plánu. Mimochodem zdá se, že demonstrace neměly na události odstoupení Turka z kandidatury vůbec žádný vliv. Dle slov pořadatelů se ovšem jedná o trvalý tlak na vládu, aby věděla, že dělá něco špatně. Podle některých však tento trvalý tlak postupně obrušuje hrany (jak příznačné) a až půjde opravdu do tuhého, nějaká další demonstrace bude zcela ukradená nejen lidem, ale také vládě. Před takovou situací v článku varuje kolega autor Thomas Paukner. V důsledku série předchozích demonstrací zapadne i ta důležitá, jako jedna další z mnoha. Ve Strakově akademii tou dobou si patrně ani nevšimnou, že nějaká další demonstrace probíhá. Zkrátka se demonstrace stane denní rutinou, ničím výjimečným a ztratí svou razanci, sílu a původní záměr.
Současné demonstrace vůbec jako demonstrace neprobíhají. Žádné vymezení se proti něčemu, žádné skandování hesel, agitační proslovy. Účastníci potvrzují, že se jedná spíše o pěkná přátelská setkání s pozitivní energií. Něco, co bychom jen stěží mohli přirovnat k nespokojenému davu křičící nahlas svůj nesouhlas se směřováním politiky. Pití teplého čaje se rozhodně nemůže rovnat zdvižené pěsti a přátelskému potlachu nikdo z politiků příliš pozornosti věnovat nebude.
Proto by bylo dobré nenazývat tyto demonstrace demonstracemi, ale například setkání, populárně anglicky meeting, nebo happening. Nic by neztratily na svém významu a zároveň by jasně daly najevo, že tentokrát o nic nejde a lidé se schází jen proto, aby vyjádřili podporu prezidentovi. Pro příště je to i signál, že skutečná demonstrace bude teprve v době, až půjde do tuhého.
Demonstrace patří k demokracii. Je to projev nesouhlasu určité části populace s vládními kroky. A skutečně umí rozhýbat věci. Proto se také mnohé vlády demonstrací bojí natolik, že se neštítí povolat silové složky a například v Íránu došlo k nemalým obětem na životech. To u nás doufám nehrozí, ale demonstraci bychom si měli nechat až jako poslední zoufalý pokus změnit stav věcí, pokud selže diskuse.
Do té doby se scházejme raději na přátelských setkáních, protože nyní skutečně ještě vůbec o nic nejde.
