Přijde-li skutečná krize, vyjdou Češi do ulic?

Dnešní článek píši s vědomím, že textu porozumí jen ta část společnosti, která si při vyhrocené veřejné debatě stále zachovává zdravý rozum. Politická situace mne totiž coby jejího pozorovatele přestala unavovat nekonečnými útoky i protiútoky a začíná mne vyloženě děsit. Důvody jsou dva. Díky vyhroceným vztahům vlády a opozice nelze příliš spoléhat na jakoukoli konstruktivní debatu, což občanům vyloženě škodí a co je důležitější, zveličují se marginální problémy a akcentují se natolik, že silně pochybuji o vůli občanů vyjít do ulic, jakmile to bude skutečně důležité.

V českém mediálním prostoru je totiž téměř nemožné nenarazit na každodenní zdrcující kritiku Petra Macinky, Andreje Babiše nebo Tomia Okamury a nejen zpravodajské servery, ale i televizní relace jsou plné polarizujících debat, článků, reportáží a výstupů jednotlivých politiků. Měsíc od svého jmenování navíc vláda čelila třídennímu hlasování o nedůvěře, které bylo opět přehledem ostré a často nevybíravé kritiky všeho a všech bez rozdílu, z čehož je jistě minimálně část výhrad naprosto oprávněná. Chybí jediné, ale to nejpodstatnější - navržená řešení.

Volby se zcela jistě neanulují a kdyby došlo k těm předčasným, může Andrej Babiš naopak ještě posílit. Demonstrace vládu k rozumu nepřivedou, musela by je zorganizovat jiná skupina než Milion chvilek pro demokracii. Nestrannost a objektivita Mikuláše Mináře uvadla nejprve s jeho politickými ambicemi a posléze se skandály Pavla Blažka, hnutí STAN či smutné derniéry vlády Petra Fialy v podobě bitcoinů na Ministerstvu spravedlnosti, jejichž hodnota nyní poklesla a stát v důsledku na ztrátové transakci tratí zhruba 400 milionů korun. ‘

Tehdy se neprotestovalo, ačkoliv i jako volič Petra Fialy z roku 2021 mohu objektivně říci, že důvody rozhodně byly.

Tak dobře, pojďme si to představit. Mikuláš Minář může soustavně demonstrovat a opírat se o podporu opozičních politiků, kteří budou svými 92 hlasy v Poslanecké sněmovně neustále narážet do zdi v podobě 108 členné vládní většiny. Příležitostí bude mnoho. Demonstrovalo se 1. února v Praze, 15. února v dalších městech, 21. února přijde na řadu opět Praha a 21. 3. má dojít k další demonstraci, tentokrát na Letné. Co má být výsledkem? Podpora prezidenta? Vyhrál ve svobodných a demokratických volbách s přehledem a rekordním počtem hlasů. Kritika vlády Andreje Babiše? Jen těžko si představit scénář, kdy se Tomio Okamura zalekne Mikuláše Mináře natolik, že svou politickou kariéru zakončí, dobrovolně se stáhne do ústraní, položí vládu a následně vyzve Andreje Babiše ke spolupráci s hnutím STAN, které jej vydá k trestnímu stíhání, přičemž lídra hnutí ANO následně soud odsoudí k odnětí svobody. Ačkoliv by to byla pro mnoho občanů jistě lákavá představa, pravděpodobnost takového vývoje je rovná nule. Totožné chování nelze očekávat ani od Motoristů sobě, natož pak od liberálnějších členů současné vlády - konstelace ANO, SPD a Motoristů umožňuje Adamu Vojtěchovi nebo Robertu Plagovi, aby realizovali své dlouhodobé plány a výkřiky Tomia Okamury jsou pro ně jistě nepříjemné, nejsou ale určující.

Lidé většinou hlasů současnou vládu nezvolili ze sympatií, nýbrž proto, aby vládla. Lakmusový papírek síly Andreje Babiše ukážou až komunální volby na sklonku roku 2026 a obávám se, že tímto stylem hnutí ANO pouze posílí. Opozice se totiž nezmůže na nic jiného, než na natáčení krátkých videí, posměšky a zdrcující kritiku Andreje Babiše i jeho koaličních partnerů. To ale opravdu nestačí a jestli si takto lídři opozice představují následné čtyři roky, skončí v politickém propadlišti dějin. Kde jsou koalice opozičních lídrů představující své pozměňující návrhy k rozpočtu a dalším klíčovým zákonům? Kde jsou prezentace práce hejtmanů, komunálních zastupitelů a politiků, kteří drží na rozdíl od sněmovních lídrů moc a jsou úspěšní? Snad jen Jan Grolich vypadá, jako by se o něco konstruktivního pokoušel a ačkoliv se nepovažuji za voliče lidovců, držím mu v jeho úsilí palce. Takových politiků je dnes až příliš poskrovnu.

Nemohu se ubránit dojmu, že demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii a nevybíravá kritika opozičních politiků neslouží tomu skutečnému účelu, tedy změně politických poměrů a etiky, nýbrž pouze nasvícení reflektorů na hlavní protagonisty, jimiž jsou v případě demonstrací organizátoři a v Poslanecké sněmovně zas opoziční lídři, jejichž zájmem je v době sociálních sítí utrhnutí maximální míry pozornosti. K tomu jsou třeba ostrá prohlášení, ambiciózní konfrontační rétorika a kritika všeho, jen aby získali titulky, možná třeba i nějaké ty hlasy podpory.

Lídři opozice mohou postupovat dvěma způsoby. Buď navrhnou řešení s tím, že neprojde a následně se připodobněním vlády ke svoloči zviditelní na sítích, nebo se nabízí druhá cesta. Tou je skutečný, autentický, pracný a jistě i kompromisní návrh spolupráce doplněný o vyvolání veřejné debaty. Je třeba za Tomiem Okamurou, Petrem Macinkou a Andrejem Babišem jít i jako zástupce Pirátů, hnutí STAN či ODS a o něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo konstruktivní jednání se pokusit. Nevyjde to? Pojďme demonstrovat, sdílet, vést kampaň a když to nevyjde znovu, pojďme oprávněně kritizovat.

Zde si neodpustím parafrázi legendární konverzace mezi Bolkem Polívkou a Miroslavem Donutilem ve filmu Pelíšky. Každotýdenní demonstrace, zesměšňování oponentů a často až bizarní výstupy lídrů opozice mohou vést část veřejnosti k dojmu - máme více lajků, více pozornosti, více prostoru, a už jsme zase před nimi!

Bude to ale stačit?

Výše uvedená vyprázdněnost politických řešení je ale výhradně věcí politiků. Pokud si vyberou výkřiky na úkor konstruktivní práce, prodělají pouze a jen oni sami skrze propad vlastních preferencí. Vyprázdněnost demonstrací, které nyní zprostředkovává a organizuje Milion chvilek pro demokracii, s sebou nese násobně závažnější důsledky, které pozoruji se značnou nelibostí a obavami.

K odůvodnění obav z probíhajících demonstrací spolku Milion chvilek pro demokracii je třeba doplnit potřebný kontext. S vládou Andreje Babiše může nastat několik hypotetických scénářů, které si lze velmi dobře představit. Prvním je slovenská cesta u médií veřejné služby, tedy například odpuštění poplatku důchodcům nebo redukce počtu členů rozhlasových a televizních rad. Možností, jak média uchopit pod kontrolu, se nabízí hned několik. Téma České televize a Českého rozhlasu je jedním z deklarovaných důvodů, proč Mikuláš Minář svolává své demonstrace. Problém je ale v tom, že vláda dosud řešení nijak nepředstavila ani neupřesnila. Demonstruje se tedy apriori proti záměru, nikoliv však proti provedení. Další možností je, že se pod tlakem Donalda Trumpa vláda Andreje Babiše začne stále více vymezovat proti evropským partnerům a skutečně dojde k vytvoření bloku Maďarska, České republiky a Slovenska. To se dosud neděje, ačkoli existují jistá varovná znamení. Opět, Mikuláš Minář deklaruje, že se Česko v ono pomyslné Slovensko a Maďarsko mění již dnes, což je značně předčasné a zkratkovité. Můžeme také čelit skutečné krizi ve chvíli, kdy bude Evropě ze strany Spojených států hrozit další nebezpečí podobné úvahám o obsazení Grónska a Andrej Babiš opět zaujme pozici „já nic, ať si to vyřeší ostatní“. Jistě se najdou i další hypotetické scénáře - v dnešním světě se může stát doslova cokoli.

Proti současné vládě se ale demonstrovalo již 29. září roku 2025 před volbami, kdy spolek Milion chvilek pro demokracii svolal setkání „Zabraňme vládě extremistů“. Následoval pochod „Světlo na hrad“ 15. prosince 2025 a další, již větší protesty proběhly 1. února, 15. února a další jsou svolány na 21. února a 21. března. Šest demonstrací za čtyři měsíce vlády kabinetu Andreje Babiše. Témata jsou pak natolik široká, aby bylo možné demonstraci svolat doslova kdykoli a pokud to takto půjde dál, bude se zřejmě proti rozličným Babišovým krokům demonstrovat každý měsíc, možná i ob týden.

Lídři opozice se na shromážděních budou fotit, organizátoři budou řečnit a vláda ze svého programu neuhne, ostatně také nemá proč. Organizátoři nesvolávají občany za konkrétním účelem, nýbrž podle vlastních slov proto, že „Je čas ukázat politikům a těm, kdo o nás pochybují, že v místnosti je LEV!“. Mikuláš Minář dále vyzývá, ať lidé přijdou ukázat, že jich je hodně a demonstrace je také příležitostí k oslavě prvního jarního dne. Žádný konkrétní požadavek, žádná agenda, žádné řešení. Skupina oligarchů podle spolku uzurpuje demokracii a demonstrace má zajistit, že Česká republika zůstane zemí bezpečnou, svobodnou a demokratickou. Nezbývá než poukázat na volby, kde tato skupinka oligarchů a populistů získala většinu sněmovních hlasů, a to za neobyčejně vysoké volební účasti. Jen tento fakt je k zamyšlení - Andrej Babiš rozhodně nezvítězil proto, že by lidé k volbám nepřišli, ba naopak.

Mikuláš Minář má pravdu v jedné věci. Někdy bývá občanská společnost tou jedinou pojistkou demokracie a může politiky od závadných a zhoubných návrhů odradit. Jakmile se ale demonstrace stanou každotýdenní záležitostí, kdo pozná, co je skutečně důležité? To nejhorší, co mohou aktivity Mikuláše Mináře způsobit, je apatie a obecná nedůvěra k účelům protestů.

Pokud dojde ke skutečnému útoku na média veřejné služby, vyjdou do ulic i umírnění voliči ANO a mlčící většina občanů, kterým dění v zemi není skutečně lhostejné? Až Donald Trump obsadí Grónsko a Andrej Babiš zůstane paralyzován svými koaličními partnery, vyjdou do ulic i voliči hnutí ANO a Motoristů, kteří věří v NATO a Evropskou unii? Odvolá-li Jeroným Tejc v rámci reformy justiční soustavy ty soudce, kteří vadí Andreji Babišovi, najdou občané po vyčerpávajícím počtu doposud zorganizovaných demonstrací sílu k dalšímu, skutečně rezolutnímu vyjádření odporu?

Když jsem stál po boku své manželky na Letné v roce 2019 a podpořil jsem občanský odpor proti zásahům Babišovy vlády do soudní soustavy, bylo to skutečně důležité, nepodporovala se konkrétní politická síla a byli jsme také náležitě slyšet. V uplynulých čtyřech měsících jsme ale protesty organizované Mikulášem Minářem vynechali, nevidíme v nich podobně jako mnozí přátelé z našeho okolí smysl, což je smutné. Přijde nám, že se demonstruje, jen aby se demonstrovalo, navíc bez konkrétní prosazované agendy. Brzy proběhnou další protesty, a další, a další, stále s totožnými tématy. Z tohoto důvodu mne vyloženě děsí představa, že až půjde pomyslně do tuhého, podobně jako v roce 2019, občané z obou racionálních táborů politického spektra jen suše utrousí „ale, co bychom chodili, je to už osmnáctá demonstrace“, místo aby se v čase krize postavili politikům na odpor.

Politická opozice je dnes vše, jen ne konstruktivní a vyvažující silou. Občanskou společnost pak reprezentuje Mikuláš Minář, který je vším, jen nikoli tím skutečným aktivistou s konkrétní agendou a síla davu, která má v demokracii podobu politické ruční brzdy, se rozmělňuje s každou nadcházející demonstrací bez jasných záměrů i účelu, až se protesty postupně stanou repetitivníni a všedními.

Když dojde na skutečnou krizi, vyjdou Češi do ulic a především, budou mít stále vůli a potřebné odhodlání? Dnes si už nejsem natolik jistý, jako před pouhými několika měsíci.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.