Článek
Prezident Petr Pavel je stále trnem v oku některým spoluobčanům. Patrně ani po třech letech nemohou skousnout, že na hradě nesedí někdo jiný. Předpokládejme že konkrétně Andrej Babiš, který byl spolu s Danuší Nerudovou dalším favoritem prezidentských voleb. V úvahu by připadali ještě zhrzení voliči Pavla Fischera, který v prvním kole sesbíral necelých 7% hlasů, ostatní jsou takzvaná statistická odchylka. Tito nespokojení občané vyčítají Pavlovi především jeho komunistickou minulost. Pojďme si tedy probrat, jak to s ní bylo a proč to není takový problém, jak se na první pohled zdá.
Petr Pavel se narodil do rodiny vojáka, zpravodajce plukovníka Josefa Pavla. Odmala byl tedy pod vlivem zaměstnání svého otce, tak jako mnoho dalších kluků, kteří toužili jít ve šlépějích svých rodičů. Stát se vojákem tak byla logická volba.
K tomu, aby se člověk v době socialismu mohl stát vojákem, potřeboval prověrku. Tak paranoidní režim, který za každým rohem čekal vraha z Wallstreetu, by ke zbrani nikoho neprověřeného nepustil. A kádrovou prověrku v té době člověk potřeboval i k daleko méně zodpovědné práci, než službě v armádě. Vlastně ani dnes není úplně žádoucí, aby se armádního kulometu chytl člověk, který veřejně hlásá anarchismus a byl dvakrát ve vězení za výtržnosti. Petr Pavel tak ke studiu na vojenské škole potřeboval kádrový posudek, který by režimu ukázal, že pro něj není nebezpečný.
Samozřejmostí pro vojáka bylo také členství v KSČ. Stejně jako kádrový posudek, vyžadovala i velká část vedoucích a společensky vlivných zaměstnání, včetně policistů, členství v KSČ. Je tedy zcela logické, že i voják Petr Pavel musel být členem této organizace. Jinak by zkrátka vojáka dělat nemohl. Máme také tak nepřátelský tón ke všem příslušníkům tehdejších policejních sborů?
Petr Pavel po studiích působil 5 let coby člen 22. výsadkového pluku speciálního určení. V této jednotce sloužil jako průzkumník. Poté se přihlásil k dalšímu vzdělávání v kurzu pro vojenské rozvědky. Jeho snem patrně skutečně bylo stát se armádním rozvědčíkem (zjednodušeně řečeno špionem), což je pro jeho kritiky dnes nejsilnější protiargument. Z nějakého důvodu nemohou odpustit vojákovi, že vojákoval.
Argument komunistického rozvědčíka je tak plochý, jak jen může být a kdo Pavlovi vyčítá tento kurz, pak patrně absolutně netuší, co je prací armádního rozvědčíka. Armádní rozvědčík je zcela legitimní armádní funkce zaměřená na získávání informací o činnosti nepřítele. Tehdy logicky západních států. Nechápu tedy, proč to mnohým lidem tolik vadí. Služba vlasti je pro ně natolik neodpustitelná?
Prací armádního rozvědčíka bylo, je a bude získávání informací o nepříteli. Být nasazen v cizí zemi a plnit úkoly spojené s armádní funkcí. Tedy získávat, shromažďovat a vyhodnocovat informace, které jsou klíčové pro obranu a bezpečnost republiky. Možná to pro někoho bude překvapivé, ale armádní rozvědka funguje i dnes a není to žádný komunistický výmysl. Dělají dnešní armádní zpravodajci (rozvědčíci) snad něco špatného?
Naproti tomu u nás v době socialismu existovala Státní tajná bezpečnost. To je možná pro mnohé lidi spouštěč agrese. Oprávněně. Tento orgán totiž neměl za úkol chránit stát proti vnějšími nepříteli, ale potíral toho domnělého vnitřního. To znamená, že vyhledával „rozvraceče“ režimu zevnitř, mezi spoluobčany. Agenti StB byli mnohdy ochotní pro pár korun, lepší prospěch, možnost cestovat, či jen uznání napráskat své sousedy, kolegy i příbuzné klidně i z vymyšlené protistátní činnosti. To, že mnohdy zničili osud udaného člověka a někdy i jeho rodiny jim bylo zcela jedno.
Právě ta druhá složka, agenti StB, v nás zanechává příšernou pachuť šmíráckého systému, jehož jedinou starostí bylo, aby lidé uvnitř státu mlčeli. Spílat vojákům za to, že dělali svoji práci je naprostý nesmysl. Snad jen členům Pohraniční stráže, kteří stříleli po emigrantech na hranicích. Ale spílat zpravodajcům, že chtěli pracovat pro naši zem je naprostý nesmysl. Vyčítat Petru Pavlovi, že sloužil tehdejšíému režimu je nesmysl. Sloužil mu každý, kdo v té době žil a pracoval. Každou prací přispíval k chodu komunistického systému. Někdo pekl rohlíky, jiný šil boty, další opravoval pračky, jiný zase jezdil lokomotivou, a někdo sloužil v armádě.
A nazývat Petra Pavla korouhvičkou, která změní názor s každou vládou je také hloupost. Víc, než nějaký politický postoj to dokazuje lásku k vlasti. Protože když někdo jednou miluje Českou republiku, pak je mu jedno, kdo tu zrovna vládne, pokud vyloženě neškodí (což vpravdě, je u komunistického režimu dost diskutabilní).
A na závěr poněkud zajímavý paradox. Komunistickou minulost prezidentovi Pavlovi nejvíce vytýkají ti, kteří volili Andreje Babiše, agenta StB. Je to skutečně jejich názor, který nyní plamenně prezentují na sociálních sítích a nebo jim jej šikovně podstrčil některý z marketérů tehdejších prezidentských protikandidátů? A není to jen vybájený důvod k upuštění frustrace? A nebyl pro ty samé lidi žádný problém, když hnutí ANO vládlo s podporou KSČM, nejen ideovou pokračovatelkou KSČ?
Zdroje:
