Článek
Ačkoliv někteří politici a zaujatí lidé nám budou tvrdit, že klimatická změna neexistuje, budou ji zakazovat či rušit, drtivá většina obyčejných solidních vědců potvrzuje, a má na to neotřesitelné důkazy, že klimatická změna nejen že existuje, ale ještě že za ní z většiny může člověk. Dokonce jsme překročili první práh nevratných klimatických změn, které vyústí v situaci, s níž nemůžeme v budoucnu už nic udělat. Tento první práh se týká oteplování oceánů a vymírání korálových útesů.
Je tedy nadmíru jasné, že slovo ekologie, ačkoliv původně znamená něco jiného, není jen otravná záležitost, která nás má omezovat, ale mělo by to být chování, které si osvojíme a budeme se jej držet, aby tu po nás ještě na planetě mohlo být další pokolení. Nemusíme být úplně čistí, ale svou trochou do mlýnku může přispět každý.
Samozřejmě s trendem, který lidstvo odstartovalo před dvěma sty lety průmyslovou revolucí už nic moc nenaděláme. Minimálně ne tady a hned. Obnova potrvá ještě hodně dlouho a pokud čtete tyto řádky, můžete si být téměř jistí, že to za vašeho života nepoznáte. Naopak se nás ale mohou týkat ty negativní změny. Například zastavení Golfského proudu. Na což se těší tak nanejvýš velcí otužilci a milovníci mrazů.
Od toho, abychom zachránili planetu, je tu ale Evropa, respektive Evropská unie, že? No, ta to vzala poněkud za špatný konec… Předpokládám, že všichni znáte Green Deal. Smlouvu, která má dekarbonizovat Evropu a zachránit svět. Ideálně. Jenže provedení i samotný nápad mnohdy pokulhává. Určitě by se celý nápad dal provést jednodušeji, méně násilně, přirozeněji. O tom, že Green Deal nefunguje, svědčí i mnohé odklady původně plánovaných nařízení, které populace obvykle kvituje s povděkem, že zase o pár let unikla zelené apokalypse.
Ale lidé si postupně zvykají. Nemluvím o zákazu spalovacích motorů ani o emisních povolenkách. Mluvím o drobných věcech, které nás před lety zvedaly z gaučů a téměř hnaly do ulic, ale nyní, po pár letech si na ně nikdo ani nevzpomene. Zařídili jsme se a nebo jsme si zkrátka zvykli. Plastová brčka. Vzpomínáte na ně s láskou? A vztekáte se pokaždé, když se vám na rty lepí papírová náhražka? Anebo jste se již zařídili tak, že žádné brčko nepotřebujete? Třeba já mám v autě pár starých dobrých plastových a ty papírové nepotřebuji. A když už na ně stejně někde dojde, pak upřímně musím uznat, že to nakonec není taková tragédie a že jsem si na ně už zvykl.
A co třeba víčka na lahvích? Ještě je pořád na protest trháte a odhazujete do příkopu, jen abyste to těm klimamagorům nandali? Či jste si, jako já, zvykli a úplně normálně používáte ta nová, neoddělitelná? Ačkoliv jsem dříve býval velkým odpůrcem této hloupé a zbytečné novinky, nakonec jsem si zvykl a pozůstatky vzdoru ve mně probudila až příhoda, kdy jsem se pokoušel zavřít lahev za volantem jednou rukou, což takřka nelze. A ještě nedávný příběh, když jsem večer sháněl něco na pití a zabrousil do vietnamské večerky, kde měli limonádu vyrobenou na Ukrajině, mimo prostor EU. Nejen že chutnala z nějakého důvodu lépe, ale hlavně měla staré dobré víčko. Nicméně zjistil jsem, že se dá žít i bez něj.
A pomalu, ale jistě se nám blíží i rok 2035. V něm přijde zákaz prodeje spalovacích motorů (pokud se opět neodloží). Bouříme se proti tomu už pár let a budeme se bouřit ještě dalších 9 let. Ale až to přijde, tak si na elektrovozy, případně alternativní pohony, nakonec za rok, dva zvykneme a ke spalovákům se vrátíme leda občas v nostalgických myšlenkách.
Evropa se snaží směřovat k takzvané uhlíkové neutralitě. Tedy že naše produkce CO2 bude nulová, respektive to, co vyprodukujeme zase z atmosféry odsajeme. Doufejme, že teorie nakonec nebude úplně jiná, jako například přesunutí výroby do Asie, což je dnešní běžná praxe.
My, Evropané jsme totiž vyrostli na dluhu, který je dneska vidět kolem nás. Byli jsme to my, kdo v obřím množství vytěženého uhlí dovezl civilizaci k dnešnímu blahobytu. Byly to evropské ocelárny, z nichž vzešlo obří množství oceli na zámořské parníky i parní lokomotivy. Byli jsme to my, kdo po zemi rozesel miliony komínů, které pro nás vyráběly zboží. A nyní přišla doba, kdy bychom světu měli začíst splácet dluhy. Těmi dluhy je odpovědnost za to, že jsme „rozbili“ přírodu.
A nás k této „odpovědnosti za budoucnost“ Evropa žene pomocí staré dobré salámové metody. Kousek po kousku nám bere naše staré zvyky, na což notně nedáváme, a tlačí nás, abychom se nedobrovolně chovali odpovědněji. Nelíbí se nám to, ale velmi rychle si zvykneme. Odpovědnost nikdy není zadarmo a vždy je potřeba něco obětovat. Ať už je to pohodlí nebo finance. Možná, že touto salámovou metodou je to pro nás nakonec nejlepší, protože sice bolí dlouho, ale postupně.
