Článek
Od podzimních voleb, tedy skoro již rok, se současná opozice jakoby ztratila. Občas vyplave nějaká zpráva, ale když bychom čekali opoziční odboj, dlouhé řečnění u pultíku, kritiku vládních kroků a návrh lepších variant, to bychom se načekali. Zkrátka celá bývalá pětikoalice se vypařila jako pára nad hrncem. Přitom poslaneckých mandátů mají poměrně dost.
Co se stalo se stranami bývalé vlády?
Pochopitelně je jasné, že porážka ve volbách není důvodem k oslavám, ale k vyvození nějakých důsledků. V rámci těchto důsledků pak bývalý premiér Petr Fiala odstoupil z vedení nejsilnější opoziční strany ODS a předal otěže Martinu Kupkovi, který, řekněme si to narovinu, je nemastný neslaný a vlastně o jeho existenci téměř nevíme. Což sebou táhne i celou ODS, která se v průzkumech stále více propadá. Ale nijak hlasitě se neozývají ani jiné strany. Piráti si lížou rány po předchozím debaklu a bylo by naivní si myslet že povstanou lepší, silnější a s tahem na branku. Lidovci nebyli příliš slyšet nikdy. A starostové? Ti raději taktně mlčí.
Tento způsob vedení opozice zdá se mi býti poněkud nešťastným. Až se zdá, že roli opozice přejala samotná vláda, které tato role slušela o mnoho více. Kritika bez odpovědnosti vládním stranám šla daleko lépe než vládnutí, a tak neustále přešlapují na místě a mezi stranami probíhají různé animozity.
Existují vysvětlení.
Samozřejmě proč je opozice zcela impotentnítéměř jistě vědět nemůžeme. A možná to neví ani samotní opoziční představitelé. Ale můžeme odhadnout několik důvodů, proč tomu tak může být.
Jedním z důvodů by mohl být strach. Strach vystrčit z relativního bezpeční politických zákopů hlavu, aby ji nespatřil vládní odstřelovač Babiš. Babiš totiž potřebuje nepřítele, kterého by mohl ukázat lidu. Jeho politika na tom stojí od počátku. Své by o tom mohli vyprávět Miroslav Kalousek, Ivan Bartoš, Markéta Pekarová Adamová i Petr Fiala. Tito politici se v minulosti dostali do hledáčku Andreje Babiše, který na nich nenechal nit suchou a vinu za cokoliv zlého (byť i smyšleného) házel právě na ně. Své by mohli vyprávět také zaměstnanci České televize, kde si Babiš notoval s bývalým prezidentem Zemanem, spolek Milion chvilek, i internetová platforma Seznam. Poslední pokus, najít nepřítele v prezidentovi Petru Pavlovi uspěl jen částečně a Babiš se nyní snaží prázdninové nepřátelství napravit.
Samozřejmě bez boje politika být nemůže, a proto můžeme zazlívat stranám, že s vládou více nebojují a nesnaží se ozvat. Jenže je rozdíl, když se ukázaným nepřítelem stane strana, anebo jeden konkrétní člověk. Což Babiš dělá velmi rád. Je víc než jasné, že na schytávání frustrované nenávisti Babišových věrných voličů, potažmo vládních voličů, to che opravdu ocelové nervy a velmi silný žaludek. Dopisy, jaké dostávaly některé političky byly už vážně silné kafe.
Druhou, poněkud méně temnou možností je to, že opoziční strany zkrátka čekají. Zatímco vláda se v tom tak nějak plácá, lítá od kauzy ke kauze, není schopná dodržovat své sliby, nebo sestavit rozumný rozpočet, není potřeba příliš kritiky. Rozumní voliči to vidí a oddaní fanatici to vidět nechtějí. Pro opozici je tedy zbytečné čerpat své síly a snažit se vládu kritizovat. Je dost možné, že skrytě čeká na svou příležitost ohromit voliče v době před volbami. Co je totiž vybojováno dnes, bude za tři roky, až se budou blížit další volby, už dávno zapomenuto. Bylo by tak zbytečné plýtvat drahocenný potenciál na něco, co postrádá efekt, až to bude potřeba.
Politické strany jsou silnější i slabší. Ty slabší pochopitelně nejsou tolik slyšet. Ale naše opozice nikdy takhle slabá nebyla. Hraje to, nebo taktizuje? Anebo se po nevydařených volbách sesypala jako domeček z karet? Na odpověď si nejspíš budeme muset počkat na nové volby, které ukážou, jak tomu je doopravdy.
