Článek
Je to trochu paradox. Samozřejmě nikdy jsem nebyl nadšený z toho, jak my lidé likvidujeme naši planetu, respektive její životní prostředí. Ale nějak se to zvládalo udržovat. Velryby přibývají, kácení deštných pralesů pozvolna zpomaluje, i to oteplování planety není tak příšerné, že nás to tu usmaží zaživa (nás rozhodně ještě ne, naše potomky už možná ano). Přibylo také vynálezů, které hojně přispívají k udržitelnosti. A přibylo i různých mezinárodních smluv, které řeší totéž. Nedá se říci, že je stále hůř, naopak se zdá, že vrchol ničení Země už máme za sebou a situace se zlepšuje. Pochopitelně ještě hodně dlouho potrvá, než se vše stabilizuje, ale už se k tomu zase blížíme.
Nikdy mě nějak nebralo u srdíčka, že bylo sucho. Ona také žádná velká sucha v posledních několika dekádách nebyla. A sucha přicházela v minulosti vždy. Takže takový běžný přírodní koloběh. Když jsem po svých cestách po českých horách vídal vyschlé potůčky, které dříve evidentně tekly, říkal jsem si, že se s tím příroda nějak srovná, nebo že se to zase zlepší. A i tehdy jsem neměl moc radost, když pršelo. Kdo by také rád moknul, když může být hezky a svítit sluníčko, žejo…
Když začaly schnout lesy a pod jehličnatými stromy se místo rezavého jehličí začalo objevovat světle zelené, byl jsem z toho smutný a přál jsem si, aby zapršelo, aby lesy opět dostaly potřebnou vláhu a neschly nám před očima. Ale ideálně třeba v noci, abych to prospal a mohl si další den užívat slunečného počasí bez deště.
A pak přišel letošní rok, kdy jsem pocítil zlom. Extrémní horka, nedostatek srážek, extrémní sucha. Příroda ještě v polovině srpna vypadala jak kdesi v dovolenkových destinacích, kde se po zemi plazí pár odolných, ale stejně napůl suchých rostlinek, a kde les prakticky neexistuje. Ten pohled byl skličující, ale pořád se to nějak dalo psychicky zvládnout. Však v červenci a srpnu sucho bývá, to je normální, i když ne v takovém rozsahu. Ale už v té době jsem zažil poprvé v životě pocit, kdy se těším, až bude pršet. Klidně ať zmoknu, jen ať se příroda trochu nasytí.
Pak ale přišla zpráva, že ve vodních zdrojích, myšleno nádržích u velkých úpraven vody, povážlivě ubývá životadárné kapaliny. Zkrátka pomalu začíná ubývat pitná voda. Kdyby se jednalo o pár studní, asi by si toho nikdo nevšiml. Sám mám dojem, že si tohoto problému nevšímá většina lidí ani tak. Přitom ta hrozba, že nebude pitná voda, začíná být aktuální a když na to dojde, bude to pořádný průšvih. Voda klesá v nádrži Želivka, klesá v Římovské přehradě, klesá v nádrži Kružberk, prostě klesá všude. Nejvíce se mluví o Orlíku, ale na ten naštěstí není vázaná žádná úpravna, která by do domácností posílala pitnou vodu.
Rozhodně zatím nejde o situaci, kdy bychom se blížili k úplnému vypití pitné vody. Panika nehrozí. Letos se snad už počasí umoudří a na podzim víc zaprší, čímž se sucho „smázne.“ Jenže můžeme si být jisti, že se situace zlepší natolik, že vodní toky, které tyto přehrady pro úpravny vod naplňují, se zotaví do původní vydatnosti? Obzvláště když už několikátou zimu nenapadl takřka žádný sníh?
Netrpím vyloženě enviromentální úzkostí, že by nám došla voda. Nehroutím se, nepanikařím, ale začal jsem aspoň jednat. Jsem vodní typ, co miluje dlouhé sprchy. Příbuzní, kterým jsem svým dvacetiminutovým kachněním vybral celý bojler by mohli vyprávět. Ale od letošního léta se sprchuji dost omezeně. Kratší dobu a když se mydlím, zastavuji vodu. Pro někoho možná standard, pro mě ještě na jaře hrůzná představa, že přijdu o svůj večerní relax. Zastavuji vodu i když si mydlím ruce a nad každým otočením kohoutku víc přemýšlím, jestli to je třeba. Rozhodl jsem se ulevit si alespoň těmito kroky.
Zní to jako banalita, možná nanejvýš pár litrů denně, ale v měřítku počtu domácností, které jsou na úpravny vod napojeny se jedná o významnou úsporu. Kdyby nás takových byla desetina, i to by pomohlo, aby nám v nádržích voda ubývala pomaleji.
Když docházejí peníze, je to špatné. Ale když nám dojde voda, bude to pořádný průšvih. Měli bychom se zamyslet nad tím, jak se tomuto stavu vyvarovat. Po sociálních sítích létají příspěvky, kdy lidé chytají čistou vodu (umytí zeleniny, odpuštěná voda) a zalévají s ní stromy na ulici. Vynikající počin, který zaslouží uznání. Ale na druhé straně hned jejich sousedé se neomezují ani ve splachování záchodu pitnou vodou a „zalévačům“ se posmívají. Aby tyto akce byly účinné, musíme jednat více kolektivně. Ale to už je popud na ministerstvo, aby se nad tím zamysleli (pokud tam ještě zbyl někdo kompetentní) a navrhli řešení, které nám umožní šetřit vodu ve vodních zdrojích automaticky, bez přemýšlení.
Jinak se obávám, že proroci, kteří předpovídali války o vodu, začínají mít pravdu.
