Článek
Nedávno jsme oslavili osmdesáté výročí konce druhé světové války. Tento významný den je i státním svátkem, máme tedy volno. Co víc, podle tabulky tento den spadá do škatulky dnů, kdy obchody s plochou nad 200 metrů musejí být zavřené. Toto opatření má své odpůrce i zastánce. Odpůrci tvrdí, že se má nechat volná ruka trhu, který si sám zařídí, jestli lidé mají o nákupy v tyto svátky zájem, zatímco zastánci poukazují na to, že konzumní styl života nás ovládl natolik, že by neuškodilo, abychom takových dnů měli ještě více.
Jak tedy vypadala situace ve čtvrtek? Na první pohled velmi zvláštně a nestandardně. První, co člověka překvapilo, když vylezl na ulici, bylo, že na ní nikdo nebyl. Na ulici, kde běžně člověk sice nevidí přehršel lidí, ale kde pokaždé několik osob potká. 8. května tato ulice zela naprostou prázdnou. Takovou, až si na ní člověk připadal nepatřičně. Když jsem procházel, nebylo brzké ráno, pozdní večer ani noc. Schylovalo se k poledni. Přesto venku nebylo ani živáčka. Dalo by se to vysvětlit tím, že je svátek a nikdo není v práci. Co je však pravděpodobnější, že tu chyběli zákazníci. Tato ulice totiž vede k supermarketu a lidé tudy chodí na nákup. Takže 8. května měli smůlu, museli, chudáci, zůstat doma.
Celá tato domněnka se potvrdila na parkovišti před supermarketem, kde scházeli už jen slavní „pouštní běžci“. Pár vraků, které se již evidentně několik let nehýbou, protože pod nimi roste tráva, řada aut na nejbližším okraji parkoviště směřujícím k sídlišti, jinak nic. Sem tam na parkoviště zabloudilo auto, jehož majitel se nejspíše nepodíval do kalendáře, nebo neví, že tento den je zavřeno, přijelo až ke vchodu, kdy jsou tato místa překvapivě všechna volná, otočilo se a zase s prázdnou odjelo. Co pár minut zabloudili na parkoviště tito zástupci skupiny, která nařízení, týkající se povinných zavření obchodů, patrně nemají v lásce.
Absurditu celé této apokalyptické situace podtrhovalo malé pekařství ve vedlejší ulici, na které se nevztahuje zákon, protože jeho prodejní plocha je miniaturní. V tomto pekařství, kde běžně sice lidí málo nebývá, ale které se nijak nevymyká standardům, bylo na státní svátek narváno. A to tak, že fronta sahala až daleko do ulice. Zkrátka těch, kteří nebyli schopni koupit si rohlík na druhý den bylo víc, než je zdrávo.
Ti finančně méně gramotní posedávali u nedaleké benzínky a popíjeli předražené lahvové pivo, což ostatně dělají pořád, takže na ně neměl státní svátek žádný vliv a dost možná ani nevěděli, že nějaký svátek je, protože tato skupina spoluobčanů do práce nechodí.
Oficiální statistiky zatím nevyšly, ale předpokládá se, že během 8. května, žádný z občanů hladem nezemřel. Nebyly hlášeny ani případy rabování z důvodu nouze, ba ani případy kanibalismu či pojídání domácích mazlíčků. Tento den patrně však na nemálo duších zanechal šrám hlubší, než ten samý den před osmdesáti lety. Krásný volný den, který občané nemohli trávit v nákupních zónách, byl tedy zcela bez užitku promrhán.
Skutečně jsme jako národ už tak omezení, že jeden jediný den, kdy obchody musejí být zavřené, nás rozhodí natolik, že kvůli tomu vedeme sáhodlouhé diskuse? Jsme natolik ovládnutí konzumem, že se bez něj neumíme obejít? Je to dědictví z dob, kdy v obchodech byly prázdné pulty a lidé nemohli nakoupit vlastně téměř nic a proto se ještě v dnešních dnech, po třiceti letech, saturují přebytkem? Anebo máme prostě geny se skonem k hromadění a konzumní způsob života zkrátka máme v krvi.
