Článek
Demokracie je značně nedokonalá forma vlády (bohužel nic lepšího stále nemáme), poněvadž v ní mohou rozhodovat lidé o věcech, kterým zbla nerozumí. Proto je snadné mnohé voliče opít rohlíkem, respektive utáhnout na líbivé sliby, pokud se zamlčí důsledky takového jednání. Mnoho lidí podlehne také iluzi krásné současnosti a na temnou budoucnost neberou příliš ohled. Pravda, některých už se to týkat nemusí, takže jejich volba je spíše sobecká, některým je to jedno, a někteří nad tím zkrátka ani nepřemýšlí. Jenže takovou volbou svým potomkům, potažmo i budoucímu já, připravujeme nepěkné vyhlídky, kdy klidně můžeme nechat zkrachovat stát.
Samozřejmě politici dobře vědí, že program do budoucna musí být daleko více líbivý, než realistický a podle toho se i chovají a prezentují své strany. Především před volbami jsou schopní nám slíbit naprosto cokoliv, po čem naše srdce touží, což si zjišťují v průzkumech i náladách na sociálních sítích. A pochopitelně, jak víme ze zkušenosti, drtivou většinu toho nesplní, jakožto není vidět ani snahy.
Vést populistickou politiku je nesmírně snadné, stačí najít správnou strunu, na kterou jsou lidé naladěni. A zároveň je to i nesmírně líbivé, takže (někteří krátkozrací) občané takovým politikům často zobou z ruky. Politik prezentuje občanům vizi krásné současnosti (případně před volbami vizi krásné blízké budoucnosti), říká jim právě jen to, co by nejraději slyšeli, uplácí si je různými „dárečky“ ve formě dotací na spotřební komodity, které pak dotuje stát, aby je občané mohli mít levnější, nebo třeba i finančním dárečkem před Vánoci. Samozřejmě lidé jsou spokojeni. Mají se dobře, mohou si za své výplaty nakoupit víc. To je jeden z pilířů spokojeného života – materiální blahobyt.
Také není pro populistu úplně od věci, najít si nějakého veřejného nepřítele. Ukázat na osobu, instituci, stát nebo skupinu občanů, na které se pak svedou všechny problémy světa. Lidé mají rádi, když si na někom mohou snadno vybít frustraci ze svého nespokojeného života. Je daleko snazší štiplavě se trefovat a kritizovat někoho jiného, než sebe samého. A takových terčů nám obvykle populisté naservírují hned několik.
Jenže toto líbivé pozlátko má i nepopulární stinné stránky, o nichž se pochopitelně mlčí a které se zkrátka neřeší. Pumpování „peněz zadarmo“ do ekonomiky zvyšuje inflaci. Lidé sice mají radost, že mají více peněz, reálně si za ně ovšem nakoupí stejně, jako předtím. Pravdou je, že inflace má drobné zpoždění, lidi však nakonec rychle dožene. Takže finančně si moc nepolepší, nanejvýš iluzorně. Naopak si s chutí zanadávají, jak se zase zdražilo, že ty řetězce jsou pěkní zloději a že za socíku stálo pivo 2,50,-. A ideálně ještě ukáží na někoho, kdo za to údajně může.
Všechny tyto dotace zbytečných věcí a úplatky občanům je potřeba z něčeho platit. Populistická vláda pak zasekává do státního rozpočtu deficitní sekeru a obsluha státního dluhu nás poté další rok vyjde na více peněz než letos. Nikomu se samozřejmě nelíbí, když stát utrácí víc, než má, a také to hlasitě kritizují. A přitom zapomínají na to, že jsou sami součástí tohoto dluhu. Ale v době, kdy mají svého populistu v čele je všechno krásné, i ty dluhy, které naše republika vytváří. Ony se pak vyčtou někomu, kdo převezme otěže za pár let.
Dalším negativním aspektem populistické politiky je zpohodlnění společnosti. Každý by rád, by mu pečení holubi létali do huby, aby se měl báječně a nemusel ani to práce chodit, aby bydlel zdarma a každý rok si vyzvedl nové auto. A populisté se tomuto ideálu snaží přiblížit. Reálně to pochopitelně možné není, ale hranice možné podpory občanů ze strany státu je posouvána na co nejvyšší míru. Což logicky nenutí lidi zvednout se a pro svůj blahobyt něco dělat. Jen s nataženýma rukama čekají, co jim z populisty zase kápne.
Avšak populismus dávno překročil hranice sociálního cítění. Populismus nemá na srdci blaho občanů. Jen si je kupuje za cizí peníze – jejich vlastní peníze. O které přijdou ať už díky inflaci, nebo osekání služeb zajišťovaných státem, na které je čím dál méně peněz. Populisté také dobře vědí, že nebudou v ministerských křeslech sedět navěky. Jednoho dne budou poraženi a přijde opozice. A na tu se pak svalí všechny ty problémy, které populisté kumulovali pod rouškou vlastní filantropie.
Být populistou je tak snadné… Populista neřeší problémy, protože to není populární, jen je odkládá. Protože neřešit problémy lidé milují. Populista také rozhazuje peníze plnými hrstmi, bez ohledu na zadlužení státu a inflaci. Protože to lidé zkrátka milují. Populista říká přesně to, co chceme slyšet. Protože to lidé milují. A populista vždy ukáže na někoho, kdo může za všechny problémy. Protože to lidé milují. Populista je milován, zatímco realista se se zlou potáže, až bude chtít všechny populistovy chyby napravit. Nechtěl bych být v realistově kůži…
