Článek
Když jsem chodil do školky, paní učitelka nám pouštěla před spaním pohádky z desky. Jedna z nich byla převyprávěná legenda o Svatoplukovi a třech proutcích. V kostce v ní šlo o to, že kníže na proutcích demonstroval svým třem synům sílu svornosti. Tedy že tři proutky najednou se nezlomí, zatímco po jednom je zlámat svede. A ještě jednodušeji se celý odkaz dá popsat slovy: Společně jsme silnější.
Dnešní svět není pohádkou ani legendou, ale je velmi složitou politickou záležitostí. Ovšem co je nad míru jasné, je to, že stejně jako v legendě, jakákoliv země, která chce být suverénní a samostatná, na to musí mít sílu, tedy postavení a finance. Pokud ani jedno nemá, pak jí nezbývá, než přidat se do nějakého většího uskupením, kterým je u nás Evropská unie, případně schovat se pod křídla Ruska. Žádná jiná možnost pro Evropské státy není, ačkoliv vliv Číny se také pomalu začíná natahovat i na Starý kontinent. Ano, máme zde pár států, které nejsou součástí EU, některé dokonce nejsou ani členy NATO. Těmi výtečníky jsou Irsko, Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko, Island a Velká Británie. Tyto státy však mají dostatečný kapitál na to, aby nemuseli být v unii (i když Británii odchod z EU stále poněkud mrzí). Ovšem (většinou) zároveň čerpají alespoň výhody pramenící z členství v Schengenském prostoru. Seznam států, které v EU nejsou, je samozřejmě ještě širší, ale jedná se povětšinou o státy, které by v EU rády byli a některé z nich mají už zažádáno o členství. Navíc jde o státy, které kvalitou života a bohatstvím určitě neoplývají, respektive jsou na tom ještě hůř než my. Tedy platí u nich, že spíše EU nechce je, než ony EU.
Být součástí většího celku s sebou nese nepopiratelné výhody, ať už v rámci obchodních vztahů, společných kroků, otevřených hranic, jednotné měny, dotací, zrušení celních poplatků a další faktorů, které můžeme považovat za velmi přínosné pro každého člena. Vedle toho však členství v EU má i nějaké nevýhody (které jsou oproti výhodám velmi upozaděné), jimiž může být narušení naprosté státní suverenity příkazy a nařízeními seslanými v rámci EU takzvaně shora, podílení se na řešení společných problémů, případně vynucená podpora člena, kterému se aktuálně nedaří. Tedy každý člen musí jednat podle toho, jak se v EU společně dohodne. (Představa že bychom nebyli v EU, mohli si dělat, co chceme a přitom v EU obchodovat je však dost naivní.) My pak máme možnost tato jednání EU ovlivňovat u voleb do europarlamentu.
Ještě se vraťme k zemím, které nejsou členy žádného velkého spolku. Podívejme se na jejich HDP v přepočtu na obyvatele. Irsko vede s více než 105 tisíci dolary, následuje Norsko s 80 tisíci, Švýcarsko se 77 tisíci, Island s 57 tisíci. Spojené království má HDP na obyvatele lehce nad 50 tisíc dolarů. Pro porovnání Česká republika je na necelých 46 tisících. A nutno dodat, že jsme na tom ještě poměrně dobře. Ovšem že by někdo považoval Česko ze zemi, která má v genech zakotvenou cestu k samostatné prosperitě, si moc namlouvat nemůžeme. Posledním záchvěvem byla První republika, která i tak měla dohody se západními státy. Naproti tomu Švýcarsko je stát bohatý jak finančně, tak historicky. A jeho historie byla o samostatnosti vždy (a vlastně celé Švýcarsko už unií dávno je). Norsko se zase opírá o solidní příjmy z rybolovu a těžby nerostných surovin, může si tak neutralitu „kupovat.“
A co by nám vlastně taková samostatnost přinesla? Jediným pozitivem zdá se být nezávislost na nařízeních EU. Ovšem chtěli-li bychom i nadále v rámci EU obchodovat, musely by i tak naše výrobky splňovat evropskou legislativu. Mohli bychom odmítnout Green Deal, který nás aktuálně velmi trápí. Možná by se zlevnily energie, zachovaly by se spalovací motory. Jenže výroba spalovacích motorů pro náš trh by nejspíš nikoho moc nezajímala a tak by se vyráběly v mnohem menším měřítku než nyní a jednalo by se spíše o raritní kusy s extrémní cenou. Náš zájem o ně by tedy pak opadl. Mohli bychom si ponechat naší měnu. Což činíme i nyní a okolo přechodu na euro se stále vedou debaty. A mohli bychom si také u Tuzemáku ponechat název Rum.
Naopak by se znovu zavedlo dovozní a vývozní clo, což by vedlo ke zdražení výrobků, poklesu konkurenceschopnosti, poklesu možností výběru, stažení investorů a poklesu exportu českých firem. Tedy suma sumárum poměrně slušná ekonomická rána nejen pro stát, ale i pro jeho obyvatele.
Tudíž Česko zdaleka není tak bohaté, ani samostatné, aby si svou samostatnost mohlo dovolit. Nejsme rozhodně sami, většina členů Evropské unie na tom je podobně. Zároveň chápou, že v EU je jim, i přes nějaká negativa, lépe, než samotným. Ač nejsem naprostým zastáncem unie, jsem rozhodně pro setrvání v ní.
