Článek
Socialistické myšlenky vzplanuly již v 19. století, když se někteří pokrokoví lidumilové rozhodli zkusit sociální experiment zvaný komunismus. Drtivá většina z nich, dříve zámožných továrníků, zkrachovala do pár let. Komunismus je neudržitelný způsob života, pokud nejsou všichni naprosto poctiví. O tom se přesvědčili pánové Henri de Saint-Simon, Charles Fourier i Robert Owen, jejichž ideály shořely pod tíhou přirozených lidských vlastností jako papír, na němž byly sepsány.
Pak se ovšem zjevil Karl Marx, jehož díla se chytil V. I. Lenin a přivedl ho k životu. Nutno podotknout velmi zdárnému životu, na rozdíl od svých předchůdců. Marxova vize byla pravděpodobně životaschopnější díky tomu, kde vznikla – v Rusku. V zemi, kde dodnes lidem stačí ke štěstí málo. Nadšené počátky sice brzy opadly, ale vystřídal je strach, který ideu dále držel pohromadě. K tomu stále přetrvala „nucená skromnost“ tamějších obyvatel. V době, kdy se socialismus začal exportovat za hranice Ruska, již nebylo nadšení potřeba. Sovětskému svazu vládl železnou rukou J. V. Stalin a jakmile si nějaká země vpustila ještě pod rouškou euforie z porážky nacistů do vlády komunisty, nastala brzo tvrdá vláda diktovaná ze SSSR. Potřeby lidí v „satelitech“ sice byly vyšší než obyvatel Ruska, ale na to již nikdo nehleděl. Důležité bylo držet hubu a krok. O tom, co se stane, když si někdo začne vyskakovat příliš, se přesvědčili Maďaři v roce 1956 a nakonec v srpnu 1968 i Češi.
Tvrdá ruka však není všemocná a komunistický systém se postupně začal drolit po smrti Stalina. Jeho nástupci, ač sebevíc drsní chlapi, nedokázali plně navázat na bezcitnou politiku svého ocelového předchůdce. Postupně se uvolňovalo, atmosféru strachu o holý život nahradila atmosféra trestů a restrikcí. Čím dál víc bylo ale těžké držet režim u moci. Už jen proto, že se nebývale zbrojilo, aby se předčil válečný průmysl USA. Rozdíl mezi těmito dvěma válečnými průmysly však byl v tom, že ten sovětský spolykal daleko větší procento HDP. A to logicky muselo chybět ve službách pro občany, což většinou vede v nespokojenost, protesty a někdy i revoluce.
Jak je tedy možné, že lidé nevytáhly klíče z kapsy daleko předtím, když rozdílnost kvality života byla v obou blocích velmi propastná? Nemyslím si, že kdyby obyvatelé tehdejšího západního světa měli stejné možnosti, jako ti z východního bloku, nezačali by se bouřit. Přesto SSSR hrdě zbrojil až do druhé půli osmdesátých let, kdy teprve začaly prosakovat tendence k rozpadu impéria.
Doba, kterou Rusko vydrželo pod vládou komunistické strany je dána především tím, že lidé z východu prostě neměli žádné přehnané nároky a očekávání. Zatímco „provoz“ západního občana byl poměrně složitý a finančně náročný proces, protože běžný obyvatel USA chtěl cestovat, létat na dovolenou, bydlet v hotelích, mít dvě auta (jedno rodinné a druhé na zábavu), mít vlastní dům se zahradou pro pořádání každotýdenního barbecue, jezdit na ryby, prát ve veřejné prádelně, sledovat akční filmy z Hollywoodu, chodit do restaurací, popíjet Coca-Colu, opíjet se v luxusním baru a další poměrně provozně nákladné záležitosti, sovětskému občanu stačila „králíkárna“ v paneláku se splachovacím záchodem, teplou vodou a lahev vodky. Nejspíš i to byl důvod, proč SSSR tak zoufale nechtěl, aby jeho občané cestovali na západ a věděli, jak se tam žije. Měli by pak srovnání, které by se s našimi pětiletkami dalo jen velmi těžko srovnat. Ano, my jsme měli dost stíhaček a tanků, ale neměli jsme dost toaletního papíru a jídla. U nového auta, když se na nás dostalo, jsme si mohli vybrat tak leda barvu, mnohdy ani to ne a byli jsme rádi, že na nás vůbec nějaký kus vyšel. Typ nebo výbavu jen stěží. Ani móda nebyla nijak výrazná a dalo by se o ní jedním slovem říci, že byla „normalizovaná,“ tedy že všichni vypadali téměř stejně. Proto si mnoho šikovných žen šilo šaty doma.
Tedy když to shrneme, kdyby západní občan měl stejné podmínky jako sovětský, „bouchly by mu saze“ za pár let, kdežto jeho východnímu kolegovi to vydrželo téměř 40 let. Divný počet? Nikoliv, protože do smrti Stalina v roce 1952 by se nikdo (ani západní společnost) neodvážil o „bouchnutí sazí“ ani uvažovat a prostor na nespokojenost (i tak mnohdy krutě potrestanou) se naskytl až po změně poměrů po diktátorově smrti. A vyrovnané závody ve zbrojení mohly na této situaci stavět, jelikož sovětský člověk dovolil státu mnohem, mnohem více, než zhýčkaný Američan. I tak naštěstí pohár trpělivosti pomalu přetékal a hlavně Gorbačov pochopil, že vést dál zemi v takové situaci je nemožné. A v tu chvíli chopili se vesla komunisté v Číně, kteří si vpustili do komunistického zřízení svěží vánek v podobě kapitalismu, což se jim evidentně vyplatilo.
Poznámka pod čarou: Hodláte-li protestovat, že životní úroveň není to hlavní, vzpomeňte, co se v naší společnosti děje, když o dvě koruny zdraží benzín nebo stoupne cena másla. Jsme na jakékoliv omezení ekonomického pohodlí velmi hákliví. A to proto, že už jsme akceptovali západní styl života. Naštěstí.
