Článek
V článku o upadajícím automobilovém průmyslu jsem se dočetl názor, že kdo nemá auto, jako by nebyl a auto je smyslem života. Samozřejmě se z úst autora jednalo nejspíše o uštěpačnou poznámku, protože on sdílí názor opačný. Nicméně článek nebyl o vlastnictví automobilů, ale u upadajícím evropském automobilovém průmyslu, který Evropu drží ekonomicky nad vodou.
Jenže při následné diskusi jsem začal přemýšlet, jestli skutečně auta potřebujeme. Jistě, dá se bez nich obejít, obzvláště pokud bydlíme ve větším městě, kde nám jezdí MHD, případně kde je vše ve vzdálenosti, která se dá překonat pěšky. A také pokud nemáme příliš cestovatelské ambice. Pak je nám auto skutečně k ničemu a je to jen polykač peněz, které spotřebovává i když stojí (povinné ručení, opravy které přichází časem a ne provozem atd.). Jak i jiní diskutéři poznamenali, auto je dnes na vesnici nezbytné. Já dodávám, že je to obrovský pomocník i ve městě, zejména pro mladší rodiny. Ono vozit dítě s horečkou MHDčkem k lékaři není úplně příjemné. Kdo někdy jel s dětmi na víkend k babičce pak jistě ví, že táhnout tři plné tašky autobusem taky není úplně prima zážitek, stejně jako hodinové čekání na přestup nebo sledování hodinek, jestli ten přestup vůbec stihne. Ale ani o vlastnictví vozů není tento článek.
Článek je o tom, že jsme obklopeni civilizací. A nemáme žádnou možnost z ní vystoupit. Můžeme se ale bránit novým civilizačním výdobytkům. Někdy malým, jindy významným. Ne vždy je nezbytné se pokroku podmanit, ale když napíšu, že pokrok nám pomáhá ke spokojenému životu, blahobytu a životní pohodě, pak rozhodně lhát nebudu. Že jsou to nesmysly a bez civilizace se obejdeme? Někdy ano, někdy ne.
Co třeba internet? Dá se bez něj žít? Nepochybně ano. Dá se bez něj žít moderně? Nepochybně ne. Kolik lidí dnes žije bez internetu? Podle průzkumů u nás s internetem pracuje 88 % lidí. Naprosto pochopitelně klesá procento uživatelů s věkem. Přesto i senioři internet používají. A když ne přímo oni, pak třeba zprostředkovaně přes své děti. Protože internet nás umí nejen pobavit, ale i usnadnit nám život, například online vyřizováním různých formulářů. Bránit se můžeme napříkald sociálním sítím. Já jsme třeba nepoužíval Facebook, ale musím uznat, že se mi bez něj žilo o něco hůře než s ním. Dá se na něm ledacos zjistit, domluvit, koupit.
Když půjdeme o trochu hlouběji do minulosti, pak musíme zmínit třeba platební karty. Pamatuji si doby, kdy jsme těžce spílali člověku, který platil nákup kreditní kartou. Zdržoval, protože terminál byl pomalý, ani prodavačky s tím pořádně neuměly. Dnes zdržuje ten, kdo platí v hotovosti. Jednoduše jsme se za nějakých 20 let naprosto přesunuli z bankovek a mincí na kreditní karty. Mít kreditku samozřejmě nemusíme, nikdo nás k tomu nenutí. Ale pokud na ní jsou nějaké peníze, pak je jednodušší platit kartou, než přepočítávat hotovost a tahat s sebou hrst mincí. Pamatuji si i doby, kdy se výpalta vydávala v hotovosti. Účet měl málokdo. A dneska málokdo ten účet nemá, mnozí jich mají i více. Proč? Protože je to pohodlnější.
Chceme-li jít do hloubky a ještě si sáhnout na ekologii, pak nám nezbývá než zmínit teplou vodu. Věc, která nám bezesporu umí zpříjemnit život. Zároveň věc, bez které se můžeme obejít, však do poloviny 20. století bez ní byla drtivá většina domácností. A také věc, která spotřebovává poměrně velké množství energie na ohřev. Tedy ekologii neprospívá, protože většinou výrobou energie vznikají nějaké emise. A kdo se v dnešní době vzdá teplé vody? Předpokládám, že téměř nikdo. Můžeme se tedy zase poněkud pohrdavě bavit na téma zhýčkanosti civilizace, které opět škodí planetě.
Oklikou se dostáváme zpět k dopravě, konkrétně té letecké, které se taky drtivá většina lidí vzdát nehodlá. Jezdit od Turecka autobusem není úplně pohodlné a rychlé a na tu dovolenou prostě musíme. Jednoduše jsme se chytili do spirálové pasti civilizace, která nás nutí jezdit na dovolenou. Já si pamatuji doby, kdy dovolená u moře byla skutečný zážitek, který si většina lidí mohla dopřát jednou za deset let. A zažil jsem i doby, kdy se k moři na dovolenou jezdit nesmělo (tedy smělo, do Jugoslávie, ale bylo dost náročné si to zařídit a pak samozřejmě do Bulharska, kde to tak složité nebylo). Ale dneska pro spoustu lidí není možné přežít bez jedné, někdy i dvou dovolených ročně. Zkrátka jsme si zvykli, zpohodlněli jsme. A nyní využíváme letecké dopravy, jednoho z největších znečišťovatelů vůbec. Vzdávat se jí patrně nehodláme.
A skončíme tam, kde jsme začali. U aut a jejich vlastnictví, potažmo využívání. Žijeme v době, kdy je naprosto normální vlastnit osobní automobil, mnohé rodiny vlastní dva i více. Zvykli jsme si na to a zároveň se podle toho změnil náš způsob života. V době bez automobilů jsme si vybírali protějšky ze vzdálenosti několika kilometrů, lidově řečeno z vedlejší vsi. S rozvojem dopravy si můžeme životního partnera vzít vlastně odkudkoliv (limitujeme so obvykle jazykově, případně národnostně). A jelikož s životním partnerem obvykle máme děti, navštěvujeme babičky. V případě že je babička z vedlejší vsi, děti to dojedou na kole nebo dojdou pěšky. Bez problému. Ale v případě, že babička žije v Ostravě a my v Praze, už je to poněkud složitější. Auto, díky kterému jsme se vlastně i poznali, nám tento problém vyřeší. Můžeme žít na samotě a pohodlně. A to díky autu, které nás doveze do práce, přivezeme vněm nákup, můžeme s ním za kulturou, ale i do stavebnin, pokud něco stavíme. V případě, že bychom auto neměli, pak bychom na té samotě patrně ani nebydleli (nechtěli-li bychom žíti jako samotářští poustevníci).
Tedy jak je vidět, většina lidí se již chytila do spirály pokroku, která je nutí žít s dobou. Nenosíme cylindry ani špičaté boty, nebereme si Mařenu ze sousední vsi, létáme na dovolenou, jezdíme auty. Aniž by nám přišlo, že to není normální. Že v důsledku nejnormálnější je bydlet v jeskyni a živit se kořínky a mršinami. Protože tak naši předkové žili a dokázali přežít, ba se i rozmnožit. Ale nemyslím si, že by se do jeskyně někdo chtěl vrátit. Naopak nás spíš čeká doba, kdy v garáži nebude auto, ale raketa. tedy pokud prolezeme velkým filtrem.
