Článek
V přírodě platí neúprosné pravidlo, že pokud se populace kterýchkoliv zvířat jednou přemnoží, tak zanedlouho narazí na limity oblasti, která není schopná přemnoženou populaci živit a ta začne strádat. Strádá natolik, že populace začne postupně zase klesat, poněvadž strádající zvířata nemají tolik tendence se množit. Naopak když populace zvířat klesne, mají se dobře, protože ekosystém jim nabízí blahobyt. A tak se zase začínají množit.
Asi nejznámější příklad, kdy blahobyt způsobí následnou populační katastrofu máme z jihovýchodní Austrálie, kde se v pravidelných cyklech přemnožují koaly. Standardní populace je přizpůsobená na život v blahovičníkových hájích, které jim dávají dostatek potravy. V minulosti však došlo k poklesu populace koal, a tak se zbylí jedinci měli lépe než ti předchozí. A začali se množit natolik, že přemnožená populace spásla většinu eukalyptových listů a trpěla hladem. Dokonce natolik, že se místní úřady rozhodly zakročit velmi razantně a přemožené koaly začaly zabíjet. Za což si vysloužily obří kritiku.
Náš stát je v přeneseném významu velmi podobným ekosystémem. Především v oblasti důchodového systému. Pracující část populace jsou blahovičníky, důchodci koaly. Důchodový systém byl zpočátku navržený tak, aby produkce peněz na důchody byla stejná jako poptávka po nich. Tudíž celý důchodový systém by ideálně měl pracovat s čistou nulou. Jenže teorie je jedna věc a praxe jiná. Proto jsme se dostali až k dnešní fázi, kdy se na důchodový systém doplácí více než 50 miliard korun ročně ze státního rozpočtu.
Jak se to stalo? Inu, stejně jako v přírodě. Nehezky řečeno, důchodci se nám přemnožili a náš „ekosystém“ je nestíhá živit. Je to způsobené zejména generací takzvaných Husákových dětí, které v 70. letech „zaplavily“ naši republiku. V rekordním roce 1974 se narodilo 194 tisíc dětí, což je více než dvojnásobek současného stavu. Poté se populační křivka začala opět vracet do normálu, tedy snižovat. Klesala i porodnost, která pokud je pod 2.0, tak populace stárne a klesá. Když budeme počítat, vyjde nám, že v současnosti je Husákovým dětem přes 50 let (možná mezi ně sami patříte) a pomalu hledí na brány zaslouženého důchodu. Populační křivka se neúprosně posouvá a je jasné, že v důchodovém systému bude zkrátka jen hůř a hůř. Proto musí přijít nějaké opatření.
Známý je také počet pracujících, kteří se skládají na jednoho důchodce. Zatímco v minulosti byli tito pracující zhruba 3, dnes jsme na počtu 1,75 a počet ještě nadále klesá. A až odejde do penze nejsilnější ročník Husákových dětí, pak to bude pro důchodový systém skutečně velká rána. Je tedy nasnadě, že pracující musejí do důchodového systému buďto odvádět více a nebo delší dobu, aby se zlepšil poměr. V tuto chvíli se to poněkud populisticky řeší dotováním důchodového systému ze státního rozpočtu, což není vyloženě špatné, ale státní rozpočet to poměrně dost zatěžuje už nyní a vyhlídky příliš optimistické nejsou. Ba naopak.
Počet pracujících se navyšuje jen těžko (částečně nás zachraňuje imigrace) a tak je nás důchodový ekosystém odsouzený ke strádání. Celé to navíc umocňuje fakt, že průměrný věk dožití se stále zvedá a lidé tak pobírají starobní důchod delší dobu.
Zkrátka řečeno jazykem přírodovědců, přemnožili se nám tu důchodci a my to musíme nějak řešit, aby nestrádali. Případně abychom nestrádali všichni. Nasnadě je například nějaká reforma, která již částečně proběhla. A můžeme být rádi, že se to tu neřeší stejně, jako problém řeší australské úřady s přemnoženými koalami.
