Článek
Moderní Čech, potažmo Středoevropan, velmi rád nadává. Nadává napravo i nalevo, od politiků očekává, že se o něj postarají, ale zase ne moc. Jakmile mu seberou jeho oblíbený název Rum nebo Pomazánkové máslo, už je oheň na střeše, protože se politici montují do našich životů příliš. Přitom jde jen o ochranu spotřebitele, aby si nekupoval levné náhražky jinak kvalitního zboží, jako tomu je u Rumu (ze třtiny) a Tuzemáku (z lihu a karamelu). A aby v pomazánce na chleba nečekal 100 % másla. O nic víc nejde. Na druhou stranu, kdyby si dotyčný nespokojenec koupil Tuzemák, zjistil, že není ze třtiny, tak by nadával, že to je podvod a nikdo to neřeší.
Nejenže rádi nadáváme, ale také o sebe rádi necháváme pečovat. Chceme od státu, aby nám zajistil dobrou výplatu, levné potraviny, rychlý internet, spoje zadarmo, kvalitní silnice, zdravotnictví zdarma, slušné důchody, a já nevím co ještě. A spoléháme se na zásah státu natolik, že jsme rezignovali na vlastní úsilí s tím něco udělat sami. Naopak, když se nám něco nelíbí, začneme kritizovat, že to stát nezařídil místo nás.
V tuto chvíli hýbe internetem kauza vánočních kolekcí, které šly na pulty neskutečně předražené, aby teď před Vánoci mohly zlevnit o těch kouzelných 50 %. A lidi nadávali, novináři nadávali, jen řetězce se tiše smály, protože věděly, že tím jen a pouze obcházejí zákon o slevách. No, a pokud někdo neuváženě koupil kolekci předraženou, řetězec tím netratil… A co na to hlas lidu? Nadává. Na obchodní řetězce i na vládu. Jenže jediný, kdo s tím může něco udělat, jsme my, zákazníci.
Žijeme v klasickém kapitalistickém hospodářství, v němž panuje známý zákon nabídky a poptávky. Co to je, si snad vysvětlovat nemusíme, ale pro jistotu zde. Tedy obchodník přišel se zbožím, které si nějak ohodnotil a je jen na nás, zdali jsme ochotní mu takovou sumu zaplatit, či nikoliv. Obchodník měl stejně tak možnost zboží na pulty nedodávat vůbec (to bychom remcali také).
A co se stalo? Češi samozřejmě začali remcat. Někdo na řetězce, jak si to vůbec dovolují, ti otrlejší rovnou na politiky, že to vůbec dopustili, takovou krádež na občanech. Přitom o žádnou krádež nejde. Jde jen o nabídku naprosto zbytného zboží, které si jednoduše nikdo kupovat nemusí. Na ulici přece taky odmítáme, když nám někdo něco cpe, každé zboží z reklamy, kterou vidíme, taky nemusíme hned mít doma.
Pak je tu s námi stále strašák důchodový. Jedna skupina se překřikuje s druhou, jestli důchody zvednout, nebo snížit. Přitom naše důchody jsou v porovnání s ostatním světem ještě poměrně vysoké v přepočtu na kupní sílu. Přesto bychom rádi, aby nám politici zajistili ještě vyšší důchody, a my jsme se i ve stáří měli finančně výborně. A nejen důchody, ale i minimální mzdu. Prostě cokoliv, co se týká prázdnoty naší peněženky, by za nás měla ideálně řešit vláda. Ale asi to není ten nejlepší pohled na věc. Možná by nebylo od věci zkusit si plnou šrajtofli zařídit sám.
Kde se v nás vlastně bere ten pocit, že stát, politici a kdokoliv jiný by nám měl zařídit pohodlný a krásný život? Nejspíš to bude tím, čím jsme si prošli. A tím něčím je socialismus. Nemám na mysli jen ten sovětský, kterým jsme si u nás prošli důkladně, mám na mysli veškeré komunistické a socialistické snahy, které prošly Evropou. A že jich od 18. století bylo. Snahou socialistů je totiž nastavit rovnostářskou společnost, kde se všichni budou mít stejně. Tak nějak po jánošíkovsku bohatým brát a chudým dávat. Tedy člověk přizpůsobivý se naučí natáhnout ruku pro něco, co za něj vydělal někdo jiný. A člověk šikovný pochopí, že nemá cenu se snažit, když plody jeho úsilí zkonzumují jiní.
Nemám nic proti sociálním podporám státu pro ty, kteří to skutečně potřebují, jsme natolik moderní společnost, že si můžeme dovolit postarat se po těch pár jedinců, kteří neměli v životě tolik štěstí. Ovšem sociální podpory nesmí přebujet. Normální, zdravý člověk by měl mít svůj osud ve svých rukách, ne se spoléhat, že se o něj někdo postará. Máme různá pojištění, máme spořicí účty, máme spoustu pák, jak si zajistit nějaký ten dopadový polštář, kdyby se náhodou něco stalo. Chce to jen špetku finanční gramotnosti. (To je možná jediná výtka ke státu, že si finanční gramotnost neodnášíme už ze školy.) Jenže my se raději spoléháme na politiky a na stát. Jednak chceme, aby se o nás postaral a jednak máme aspoň na koho nadávat a házet vinu za své neúspěchy.
Jenže stát tu není od toho, aby se o nás postaral. Stát je tu především proto, aby zajistil základní chod, který obsahuje nemocnice, školství, IZS, dopravní infrastrukturu, obranu. A ano, jako bonus nám ještě umožní jít do důchodu, který si vlastně nedobrovolně platíme celý život. Ale my po něm chceme stále daleko víc. Nebylo by lepší postavit se k problému čelem a zkusit to po vlastní ose, než se socialisticky spoléhat, že od státu kápne nějaká ta almužna?
