Článek
V České republice máme v současnosti několik tisíc hradů a zámků. Některé hrady jsou již jen rozvalené ruiny, které obvykle spravuje místní obec, případně parta nadšenců. Podobný osud mají i některé zámky, do kterých se zakousl zub času a již jsou v katastrofálním neopravitelném stavu. S těmito památkami se už asi moc neudělá a musíme se smířit s tím, že rozvalené obvodové zdivo nám bude na věky připomínat kdysi krásný hrad. Některé památky vlastní stát, jiné se dostaly do soukromých rukou, mnohé se navrátily do rukou původních držitelů v restitucích. Nutno poznamenat, že každá památka je součástí naší krásné historie, na níž bychom měli být pyšní.
Mnoho hradů a především zámků podlehlo zkáze v minulé éře socialismu, kdy se z krásných zámků staly v lepším případě ubytovny, v tom horším sklady či sýpky. Že nastala extrémní devastace původních prostor, je nasnadě. Někde se na zámku objevila (odporná) socialistická umývárna a toalety, některé příčky byly zbourány a jinde vystaveny nové, zmizely původní okna i dveře. Utrpěly vzácné fresky, vykládané stropy, mramorové podlahy. O tom, že zámecké interiéry byly totálně vykradeny ani nemluvě. Prostě ten, kdo zámek vlastnil před socialismem, jej mnohdy stěží poznal, když mu byl vrácen v restituci.
Ale jak se říká, vše má dobrý konec, a mnohé památky se vrátily do správy těm, kteří o ně přišli, případně jejich potomkům. Někteří původní vlastníci však již za tu dobu vymřeli (ať už po meči či po přeslici), jiní se přestěhovali a o původní majetky neprojevili zájem. Zaniknout stihly i některé podniky a pozemky, které dříve majitele zámků živily. Nastává tedy problém, z čeho by měl současný majitel zámku brát prostředky na provoz.
Zkusme imaginární příklad. Šlechtická rodina XY vlastnila před únorem 1948 čtyři zámky, pivovar, 2 tisíce hektarů lesů, 500 hektarů zemědělské půdy, jeden lom na vápenec a továrnu na výrobu nábytku. Z tohoto majetku si mohli žít poměrně dobře. Poté byla rodina vyhnána ze svého majetku, přestěhována do Ústí nad Labem, kde se živili, jak se dalo, baron prodával barvy a laky, baronka pracovala jako knihovnice. Děti pochopitelně nesměly studovat. A všichni měli přísný zákaz přiblížit se na méně než 10 kilometrů ke svým bývalým majetkům. Potom přišla Sametová revoluce a vracení majetku. Rodina dostala zpět tři z původních 4 zámků. Pivovar zanikl, ale jeho ruiny dostali také. Z lesů jim bylo vráceno 200 hektarů a zemědělská půda se jim scvrkla na 40 hektarů. Lom zpět nedostali, stejně jako továrnu na nábytek. Logicky se jim tak velmi snížil příjem z provozu jejich statků. Některé odvětví, jako třeba lesnictví, bylo potřeba znovu vybudovat. Nicméně peníze na opravu a udržování tří zámků rozhodně v současnosti nemají.
Jistě rozumíme tomu, že nechat spadnout zámek, protože na jeho údržbu někdo nemá peníze, je nenapravitelná škoda v naší historii a kultuře. Proto i současní majitelé rádi sáhnou po možnosti využít na opravu dotace. Dotace, které jim někteří naši spoluobčané závidí a volají po tom, aby nedostali ani vindru, že v restituci už dostali dost. K tomu je třeba zdůraznit, že v tomto případě byla restituce pověstným danajským darem, který polyká peníze a vynáší jen málo, pokud vůbec. A jestli někdo naivně věří tomu, že ze vstupného se dá utáhnout provoz zámku, pak nemůže být víc vedle. Někteří šikovní majitelé se snaží seč můžou, a na zámcích tak pořádají různé akce nebo je pronajímají jako hotel. Ale ne všichni mají takové štěstí, že to lze.
Ano, systém dotací je zvláštní, ale některé věci by se bez něj neobešly. A mezi ně patří i kulturní dědictví, včetně hradů, zámků a kostelů. Čímž se obezličkou dostáváme k církevnímu majetku. Ten byl za komunistů také řádně poničen, následně značně okleštěn a církev některé sakrální památky dostala zpět, bez majetků, které vydělávaly na provoz. Díky nemožnosti dotovat opravy mnohdy významných kulturních staveb z majetku by se mohlo stát, že menší kostely nám za chvíli začnou padat na hlavu. Církev nyní dostává něco kolem dvou miliard ročně jako kompenzaci za nevrácený majetek, díky čemuž se o kostely může postarat. Až se ale v roce 2043 zastaví vyplácení této kompenzace, pak bude třeba nějakým způsobem tyto zisky nahradit.
Až si tedy budete chtít vylít žluč na tom, jak nás šlechta (a církev) okrádá dotacemi na opravy svých zámků, pak vězte, že bez těch dotací bychom o ty zámky (a kostely) přišli zcela. A to by za mě byla obrovská škoda. Spousta lidí v létě ráda cestuje, a zámky a hrady hojně navštěvuje. Historické památky dělají naši krajinu ještě krásnější. Buďme na svou minulost hrdí, vždyť naši předkové byli svou šikovností známi nejen v Evropě, ale i na světě. Chceme-li tedy být vlastenci, nemůžeme naši minulost vynechat.