Článek
Celosvětová ekonomická situace není příliš dobrá. Nacházíme se v recesi. V Evropě toto tvrzení platí obzvláště, neboť nejen že Starý kontinent pociťuje následky války v bezprostřední blízkosti, ale ještě sám sobě podřezává ekonomickou větev pod nohama. Jako by nestačilo, že státy EU podporují Ukrajinu v její obraně (což je správná věc), ale moloch s názvem Evropská unie svým státům stále zpřísňuje různá pravidla a nařízení. Nejmarkantnějším je Green Deal, kteří občané EU pociťují na automobilovém trhu, ale který zároveň poměrně těžce zasahuje mnoho odvětví průmyslu kvůli emisním normám.
To, co z Evropy dělalo kolébku civilizace a jednoho z největších hráčů na poli, nám Europarlament zahodil do koše. Rozhodl se chránit planetu (což je jedině dobře) stůj co stůj (což dobře není). V době, kdy se nápad s názvem Green Deal zrodil, byla Evropa ekonomickým tahounem chrlícím kvalitní výrobky v čele s automobilovým průmyslem. Výdělky z prodeje tohoto zboží dovolily Evropanům obrazně řečeno plýtvat penězi. Mohli jsme si dovolit materiálně podporovat chudé státy, „vyvážet“ lékaře bez hranic. Mohli jsme si bez obav dovolit investovat do ochrany přírody.
Jenže doba se změnila. Green Deal nám utlumil průmysl a nabízené příležitosti se velmi schopně chytila Čína, která chybějící zboží i nově vznikající segmenty průmyslu velmi rychle obsadila. Na trh nám proudí stále větší množství více či méně kvalitních elektromobilů z Asie, které postupně nacházejí své místo na trhu a vytlačují původní evropské značky. Zkrátka Green Deal přišel moc rychle a nedal evropským výrobcům příliš času na změnu zareagovat. Navíc, jak jsem psal výše, je dusí emisními povolenkami a dalšími nařízeními. Evropský průmysl je sice stále docela obrem, ale chřadne. A je to znát v peněženkách. Když ne přímo lidí, tak v evropské peněžence rozhodně.
V současnosti jsme v době, která volá po zvýšení výdajů (nejen) na armádu. Po letech klidu přišel šok. Začínají docházet peníze. A my žijeme v době, kdy je třeba otevřeně si přiznat, že dobré časy už byly (a snad se zase jednou vrátí) a že si teď musíme začít utahovat opasky. Mezi lidmi, zvyklými na sociální cítění Evropy, nastává pomalu panika. Krásným příkladem budiž boj o výši důchodů, který důvěrně známe od nás.
A my potřebujeme politiky realisty, kteří nás tímto marastem provedou. Politiky, kteří nebudou mazat lidem med kolem úst a kteří na rovinu přiznají, že to nebude lehké a že na nás musejí začít šetřit. A že my se opět budeme muset opřít do práce, abychom se měli stejně dobře, jako dnes (respektive včera). Jenže tohle se velmi špatně poslouchá. Lidé nechtějí slyšet podobné řeči, i když možná sami vědí, jak moc jsou pravdivé. Daleko lépe se nám poslouchá, že bude líp. Že se peníze na důchody někde najdou, že se daně budou moci snížit, zlevní energie, a že i na tu armádu se teda něco vyšťourá. To je přesně to, co nám mohou nabídnout populisté. Politici skrývající obraz temné budoucnosti za růžový závoj.
Mnoho Evropanů se na růžový závoj ochotně nachytá, poněvadž budoucnost za ním prosvítající jeví se jim jako růžová. Ona ale není. Lidé tomu však chtějí věřit. A proto volí populisty. Ty politiky, kteří nemají problém zadlužovat státy enormní rychlostí, což se v budoucnosti projeví ještě temnějšími mraky. Ty politiky, kteří nemají problém ukázat na nějakého nevinného nepřítele a svést na něj všechno zlé, čemu v současnosti čelíme.
Populističtí politici rozhodně nejsou dobrou volbou. Naopak, jsou tím nejhorším, co můžeme pro svou budoucnost udělat. Je to ale jen budoucnost. Vzdálená a nehmatatelná. Mnoho lidí si raději poněkud sobecky užije dnes, problémy nechá na zítra. A tak to prostě u voleb populistům hodí. Anebo zkrátka jejich programu věří a věří, že nějak zařídí, aby bylo líp.
Tak či tak, nárůst úspěchu populistických politiků napříč celou Evropou (ale i jinými světadíly), je způsoben nepříliš zodpovědným fungováním europarlamentu, který svými vizemi zahnal zdejší ekonomiku do kouta. Do kouta, kde chybí peníze, které poté voliči hledají v otevřené náruči populistických politických stran. V důsledku toho bude v budoucnu peněz chybět ještě víc a populisté povedou ještě plamennější proslovy. Tak doufejme, že to alespoň nakonec nevyústí v něco podobného, jako když byl v Německu Adolf Hitler 30. ledna 1933 jmenován říšským kancléřem.
PS: Všimněte si, že jsem schválně nejmenoval žádného konkrétního politika, vyjma Adolfa Hitlera. Přesto čekám, že v diskusi se naplní rčení o potrefené huse.
