Článek
Andrej Babiš dostal od rozzuřeného důchodce ránu holí přímo do spánku. Kvůli tomu nyní ruší svá následná setkání s občany a zůstává na pozorování lékařů. Vzhledem k tomu, že Babiš je člověkem, který velmi dbá na své zdraví je to pochopitelné. O něco dříve, 13. července 2024, proběhl atentát na Donalda Trumpa, který americký prezident odnesl poraněným uchem. Zde stačily centimetry a vše by dnes bylo jinak. A ještě o něco dříve, konkrétně 15. května 2024, proběhl atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. Fico ze všech tří zmíněných dopadl rozhodně nejhůře. Byl čtyřikrát zasažen výstřelem z bezprostřední vzdálenosti a velmi vážně zraněn. Jeho život visel na vlásku a rekonvalescence mu trvala téměř dva měsíce.
Tímto úvodem jsem chtěl naznačit, že jsme se, jako civilizovaný svět, dostali do éry, kdy se bohužel opět fyzicky útočí na vysoké politiky. Respektive z této éry jsme se zatím ani pořádně nevyhrabali, jen nyní nabyla na obrátkách. Ať už politiky nemáme jakkoliv rádi, ať jsou nám trnem v oku, rozhodně bychom se neměli uchylovat k násilí. Od projevů nesouhlasu máme právo se shromažďovat a vyvolávat pokojné demonstrace, případně můžeme svůj nesouhlas projevit u volební urny. Fyzická likvidace či ublížení na zdraví není řešení. Koneckonců všichni tři výše zmínění z toho dokázali nakonec ještě vytěžit další popularitu, což je velmi kontraproduktivní.
Zajímavé je povšimnout si, kam Trump, Fico a Babiš politicky patří. Tyto tři státníky bychom zařadili spíše do skupiny antisystémových politiků a rozkladačů současných liberálních pořádků. Mezi vůdce nespokojené části obyvatel. Zatímco reprezentanti umírněné politiky, kteří se snaží držet nastavených pořádků, jdou cestou často jen mírného pokroku a rádi by zachovali svět takový jaký je, jsou těchto atentátů ušetřeni. A doufejme že tomu tak bude i nadále.
Vyplývá z toho snad, že liberální část voličů je více vyhrocená a sahá k násilnému řešení častěji, než nespokojená konzervativní složka? Absolutně to postrádá smysl. Mezi voliče liberální demokracie patří spíše lidé s vyšším vzděláním, mladší část populace, a lidé majetkově o něco více zajištěnější a spokojenější. Naopak u voličů antisystémových politiků často najdeme lidi frustrované, lidi v zoufalé životní situaci, lidi s nižším vzděláním, starší voliče. Kteří z nich by potencionálně spíše sahali k násilí je nasnadě.
Jenže ono je to přesně naopak, než se na první pohled zdá. Zatímco člověk by čekal atentáty spíše na Fialu, Bidena, nebo Čaputovou, oběťmi se stali právě jejich oponenti. Zvláštní je, že tyto útoky neprovedli příznivci demokratů. Naopak pachatelé se, obrazně řečeno, střílejí do vlastní nohy. Jak Juraj Cintula, tak i Thomas Crooks, patří spíše mezi voliče politiků, na něž sami spáchali atentát. (U napadení Andreje Babiše si nejsme zcela jisti útočníkovou politickou orientací, neboť se k ní vyjadřuje poměrně vyhýbavě.) Odpověď na otázku proč střílejí po „vlastních“ asi zůstane navždy nezodpovězena. Možná to nevědí ani oni sami.
Dalo by se závěrem říci, že spáchané atentáty jsou spíše než politickou demonstrací síly jen nahodilým aktem poblouzněných jedinců, kteří se rozhodli svou frustraci řešit takto radikálním a odpudivým činem. A jejich oběti jsou patrně jen dílem náhody ze stejného politického spektra. A doufejme, že už nikdo další, ať už z kteréhokoliv politického tábora, terčem nebude.
