Článek
Po celé 20. století bychom mohli mluvit o žurnalistice, tedy novinařině, jako o hlídacích psech demokracie. Pochopitelně novináři měli i jiné oblasti zájmu, jako například sport, bulvár, hobby atd. ovšem nemalá část z nich se zajímala i o politické dění. A když se v médiích začal propírat nějaký politik, obvykle se pod ním minimálně těžce kymácela židle. Některé to dohnalo k rezignaci. Americký prezident Richard Nixon by mohl vyprávět, po té, co novináři rozjeli aféru Watergate, díky níž odstoupil z nejspíše nejprestižnější veřejné funkce na světě. Ani prostor naší republiky nebyl afér ušetřen. Ovšem zdá se, že naši veřejní činitelé mají o poznání více hroší kůže, neboť z křesla jich vypadlo jen minimum.
Éra, kdy noviny hledaly skandály a aféry, se poměrně významně změnila po přelomu milénia. Proud veřejných informací se pomalu začal přesouvat z novinových stránek na internet. A jelikož publikovat na internetu je o poznání jednodušší, proud informací se nám zrychlil. Pokud v deníku ráno vyjde článek, můžeme si být jistí, že na internetu se o něm psalo již včera. A jednoduchost publikování na internetu také zapříčinila, že redakce rostly jako houby po dešti. Dostali jsme se do éry, kdy je informací až příliš. A pozor, přemíra informací je pro nás mnohdy škodlivá.
Novinářům už nestačí vydat jeden, dva články denně. Už musí publikovat o sto šest, aby nasytili veřejný prostor informacemi. My na ně totiž rádi klikáme a tím jim zprostředkovaně přes reklamu hodíme nějaký ten drobák. Kdo nepublikuje, ten se holt neuživí a zkrachuje. O jeho místo se hlásí mraky dalších. Proto aby dnes novinářské servery uspěly, musí zaujmout naši pozornost, jinak obrazně řečeno, půjdeme jinam, ke konkurenci.
Vyrojily se nám „klikbajtové titulky.“ Zjednodušeně řečeno se jedná o nadpis, který nás zaujme, donutí kliknout na odkaz a otevřít článek. Reklamy se načtou a platby proběhnou. A v článku se nedozvíme vlastně vůbec nic z toho, co nám sliboval poutavý nadpis. Nezřídka se jedná o šokující informace, týkající se smrti „slavného herce.“ Jenže uvnitř článku se dozvíme, že onen „slavný herec“ byl vlastně jen v pár epizodách nějakého u nás neznámého amerického seriálu. Může se jednat ale i o místní problém. Například pod titulkem „Trhá se hráz rybníka, hrozí záplavy“ se můžeme dočíst, že se jedná o malý bezvýznamný rybníček, který hrozí maximálně zaplavením příjezdové cesty do místní chatové oblasti. Čili od čtenáře nastává jakési zklamání, že nepraskne Rožmberk (největší český rybník) a nevezme s sebou přilehlé vesnice. Anebo nově zprávy o obřích úspěších té či oné strany na Ukrajině. Z nich pak zjistíme, že bezvýznamná vesnice padla do rukou druhé strany, aby o dva dny později byla opět v držení strany původní. Ovšem titulek láká na prolomení fronty.
Klikkbajtové titulky ovšem samy o sobě nestačí. Ono je potřeba alespoň nějakými informacemi konzumenty krmit. A konzumenti čtou čím dál více zpráv, neboť mají internet v mobilu a mohou si číst třeba po cestě do práce (pokud neřídí). A jelikož novinářů je taky hodně, musí se čím dál více snažit, aby jim nějaký kolega nevypálil rybník a nebyl na míst dříve než oni. Pídí se tedy detailně po čemkoliv, jen aby byli první a měli čtenost jistou. A nutno podotknout, že mnohdy to přehání. Ženou se do problému a plní své stránky, aby se později ukázalo, že šlo o bouři ve sklenici vody, tedy o naprosto zbytečnou kauzu, která se vlastně vyřešila sama. Ba co víc, někdy domnělé kauzy sami vytvářejí.
Zároveň je známo, že negativní zprávy a rozeštvávání společnosti má největší šanci na úspěch. Internetové algoritmy to vědí moc dobře. A od nich se učí i novináři. Je libo článek o kuřátkách, pod nímž paní napíše, jak jsou krásná, nebo raději článek o něčem, třeba komunistech, kde lidé budou psát své názory a v diskusi se plamenně hádat? Ideálně to celé ještě přisolit nějakou dráždivou informací. A pokud novináři nemají žádné negativní téma, které by lidi přitáhlo, musí si ho vymyslet. Sesypou se jako supi na (nejen) nějakého nebohého politika či celebritu, jejich rodinné trable, společenské faux-pas, nespokojenost ve straně, ekonomické patálie, případně nějaké další problémy aktuálně trápí. A i když vlastně o nic nejde, rozdmýchají z ničeho požár. Oblíbenou postavou, na níž se novináři často slétají, je Andrej Babiš, ale ušetřeni nezůstali ani další politici a známé tváře. Přitom jde třeba o čistě osobní potíže, které absolutně nemají vliv na veřejnost. Ale lidi jsou po takových informacích lační. Chtějí se prostě pohádat pod článkem. A zdaleka nemusí jít jen o osobnosti. Novináři dokáží v rámci své práce vytvořit takzvanou kachnu z ledasčeho, ať se jedná o událost nebo přírodu. Prostě (planá) senzace za každou cenu. Možná i to je důvodem, že lidi médiím nevěří. Tudy ale cesta nevede, byl bych spíše pro seriózní novinařinu.
Z původně poměrně vznešeného poslání hlídat politiky, aby si ve funkcích příliš nevyskakovali, přešla média do čmuchalského slídění a rozeštvávání společnosti. A nám, jako konzumentům informací, to rozhodně neprospívá. Šíří se díky tomu blbá nálada a rozeštvávají se přátelství i rodiny. Takhle raději ne, odpusťme si honbu za skandály a mějme se víc rádi.
