Článek
Demokracii jsme tu měli. Starou, řeckou. Takovou tu, kde mohl volit každý svobodný občan státu. Důležité je zmínit sousloví „každý svobodný“. Tedy zdaleka ne všichni. Ale pouze ti, kteří nebyli otroci, ani běžní obyvatelé, a stát si jich vážil natolik, že měli právo občanství. Nebylo jich mnoho, těch, kteří volit nemohli, bylo daleko více. Člověk by je politoval. Jenže zaslouží si do politiky „kecat“ někdo, kdo nemá ani páru, jak to funguje za hradbami města? A vadilo jim to v té době vůbec?
Po pádu starého Řecka a jeho dobytí Římany vytlačili Evropané demokracii stranou. Na dlouhé tisíciletí. Vystačili si s císařstvím a královstvím. Jenže v roce 1789 propukl ve Francii, prodchnuté osvícenským myšlením, požár. Požár, který měl usměrnit a změnit řízení světa. Požár, po kterém by na světě bylo lépe. Pro všechny. Do jaké míry se to podařilo, zkusíme rozebrat v následujících řádcích:
Heslem revoluce byla „Svoboda, rovnost, bratrství.“ Když se zaměříme na jednotlivé části hesla, zjistíme, že svoboda je pro člověka, potažmo pro celé lidstvo, skutečně obohacujícím předmětem života. Slávu bratrství opěvovali učenci již v 18. století. Proti němu také nelze nic namítnout. Mnohdy to tedy poněkud přeháněli, ale o tom třeba jindy.
Ovšem dostáváme se k rovnosti. Rovnost sama o sobě je geniální myšlenkou. Rovnost před soudem je základním stavebním kamenem vyspělého soudnictví. Rovnost při vyřizování věcí na úřadě je nezbytná ke správnému chodu (skutečně ji ale dnes praktikujeme?). Na problém však narážíme, pokud se dostáváme do roviny politické. Každý člověk má v moderním demokratickém státě právo na svůj politický hlas. Opravdu každý může přijít k volbám, prokázat se občankou a vhodit svůj lísteček do urny. Ať je to podnikatel, vysokoškolský profesor, prodavačka z obchodu na návsi, řidič traktoru, policista, zdravotní sestra či hospodský povaleč na sociálních dávkách. Každý hlas se počítá, a to dokonce stejnou vahou. Ale zatímco u alespoň průměrně vzdělaných lidí se dá předpokládat nějaký širší rozhled – politika, mezinárodní vztahy, ekonomika… - u „obyčejných“ profesí jej zpravidla očekávat nemůžeme, respektive na první pohled bychom je tam nehledali. Jejich rozhled končí na řádcích bulvárních tiskovin či ve 20:20 zprávou o narození slůněte v Zoo.
A jelikož jedinci bez rozhledu (čímž se pochopitelně nevylučuje možnost, že i uklízečka si může po večerech číst Hobbse, Kanta či „Vergilia v originále“) mají při volbách stejnou váhu jako jedinci s rozhledem (čímž zase nelze plošně tvrdit, že každý vysokoškolský profesor se mimo odučených hodin nevěnuje třeba pouze alkoholu nebo debatám o fotbale), můžeme počítat, že nám do politiky „kecají“ i lidi, co „o tom ví houby“. Ano, zdálo by se, že to máme 50 na 50. Už to by v politice byl problém, ovšem řešitelný rozumem poslanců (kteří obvykle politický rozhled mají). V moderní společnosti však vyplývá fakt, že všeobecným rozhledem a porozuměním politice, jak domácí, tak mezinárodní, rozhodně neoplývá 50 % obyvatel. Ukazuje to například i nízká volební účast v jiných než poslaneckých volbách.
A z toho lze usoudit, že poslanecká sněmovna je vlastně většinově obsazována lidmi, kteří nemají o politice ani páru. Politiku znají pouze z hesel na billboardech, případně volí rovnou za párek či v poslední době tak oblíbenou koblihu. Anebo prostě proto, že „Fanouš z hospody volí ty a ty, tak já je budu volit taky, protože jsme kamarádi.“ Smutné jsou i případy, kdy volič podlehne negativní kampani typu: „Oni udělají tohle špatné, volte radši nás, ačkoliv vám neřekneme, co uděláme my.“ Anebo, a to je snad ještě horší, volí z trucu, aby někoho naštvali.
Zajímavé by bylo chtít po voličích, aby si svůj hlas rozumně obhájili. Nejen, že díky tajnosti voleb je to nemožné, ale patrně by se to ani nesetkalo s úspěchem. Odhadovat procento úspěšných názorů snad ani nelze, ale rozhodně by se nejednalo o 50 % a víc. Jenže zkuste apelovat na „občana bez rozhledu,“ aby k volbám raději nechodil, když tomu nerozumí. Narážíte tím na heslo francouzské revoluce – konkrétně právě onu rovnost. A moderní demokracie bohužel dává stejné volební právo zkušenému politologovi i voličovi „za párek.“ A nutno podotknout, že volič za párek velmi snadno skočí na špek kdejakému demagogovi, lháři, populistovi… Rozhodně snáz než ten, kdo má přehled.
Stará antická myšlenka demokracie pochopitelně počítala pouze s volební účastí, řekněme 10 %, nejvzdělanějších občanů. Když by Sókratés viděl, co jsme s demokracií provedli, rozhodně by se od naší idey distancoval, nazval by ji možná párkokracií, hospodokracií a nebo koblihokracií, netroufejme si raději krást pojem idiokracie, s nímž už přišel jeden holywoodský film. A ačkoliv rozhodně nechci kádrovat lidi, jestli smí nebo nesmí do politiky promlouvat podobou svého hlasu (žádný klíč, jak to rozlišit, oficiálně není), tak si říkám, že jsem v letadle ještě nezažil, že by se hlasovalo o tom, kdo s tím přistane…
A nedovolí mi to, než zakončit opět slovy světového velikána W. Churchilla: „Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem.“
PS: Určitě nechci nikoho nálepkovat nebo porovnávat, kdo smí a nesmí volit, možná právě ani já sám bych sítem neprošel. Jde mi jen o to, jak se zvrtla původní myšlenka a jak díky tomu mohou být volby snadno ovlivnitelné demagogií a populismem, ať již přichází z jakékoliv strany.
