Článek
Na úvod se sluší říci, že tuto soutěž nelze nijak rozhodnout, každému vyhovuje něco jiného a každý má jiné preference. Někomu moderní společnost vadí v jejím fungování a nuceně opakovaným činnostem, jiný zase ocení její pohodlí a bezpečnost. Opakem moderní společnosti je pak prvobytně pospolná společnost, která u nás existovala v dobách pravěku, na jiných kontinentech však ještě poměrně nedávno. V ní lidé využívali přírody a toho co jim nabízela, nic moc nemuseli a byli volní. Avšak i tento ideál měl svá úskalí.
Samozřejmě to, že bychom nechali zhroutit společnost a žili zase jako v pravěku je sice romantická představa, ale v dnešní době už je civilizace tak daleko, že by to zkrátka nebylo možné. Samotná příroda by nás minimálně neuživila v takovém počtu, v jakém se nyní na Zemi vyskytujeme. Moderní zemědělství to (zatím) pohodlně zvládne a máme jídla nadbytek. Zároveň nemusíme oplývat schopnostmi přežít v divočině, ale nezbytné jsou pro nás schopnosti přežití ve společnosti. Namísto lezení po stromech jsme se naučili vázat kravatu.
Pro ilustraci, jak to vy prvobytně pospolné společnosti chodilo, se můžeme obrátit ke zprávám misionářů z Nového světa, tedy z Ameriky, kde tito mužové víry obraceli místní společnost ke křesťanství. Velmi výmluvná je edice s názvem Čeští Jezuité objevují Nový svět. V ní se z mnohých zpráv dozvídáme, že původní američtí indiáni žili před katolizací v prvobytně pospolné společnosti, se vším, co to přinášelo. A po christianizaci (mnohdy dobrovolné) začali zakládat osady evropského rázu, stavět první kamenné budovy a žít podle nějakých pravidel. Což mnohým po chvíli přestalo vyhovovat a my se pak na stránkách knihy můžeme dočítat příběhy o zavražděných misionářích, jejichž „ovečkám“ došla s novým životem trpělivost a chtěly se vrátit k původnímu uspořádání beze mší a moralistních názorů.
Teď ale k nějakým těm výhodám prvobytně pospolné společnosti. Předně člověk vlastně nic nemusí. Žije si v jeskyni či nějaké chatrči z přírodních materiálů, vodu bere z nejbližšího potoka, jídlo sbírá v okolí. Jeho okolí mu dává tolik jídla, aby úplně nehladověl, ale zase ne tolik, aby byl neustále přejedený. A to včetně masa obstaraného lovem či sběrem mršin (ano, naši první předkové skutečně byli mrchožrouti). Lidé se v takové společnosti budí, kdy uznají za vhodné, spát chodí také, kdy uznají za vhodné, avšak obojí se řídí přírodou, potažmo Sluncem. Člověk v takovém uspořádání světa vlastně vyjma sebezaopatřování nic nemusí. Nemusí nikam chodit, nic zařizovat, nikoho poslouchat. Snad jen vůdce kmene. Může si dělat, co chce, chodit kam chce, brát co chce, protože nikomu nic nepatří. A to vše navíc kdykoliv chce. Cítíte tu volnost a svobodu? Také není potřeba znát žádné nařízení, vyhlášky ani zákony. Svět se v této společnosti řídí zákonem silnějšího, případně pokročilejším oko za oko, zub za zub. Většinu věcí, které má člověk k dispozici, si umí vyrobit sám. Nejsou tedy potřeba žádné obchody, ba ani peníze, bankovní účty a každodenní docházení do zaměstnání, které nám ty účty plní.
V přímém kontrastu s tím máme moderní dobou, kterou všichni důkladně známe. Dobou, kdy si nastavujeme budík, abychom stihli ráno dojet do práce, v ní si dojít na oběd, poté z práce doběhnout na nákup, uvařit pro sebe i rodinu, a večer si sednout k televizi. A společně se těšit na víkend, kdy z tohoto koloběhu na chvíli vypadneme, případně na důchody, kdy z toho koloběhu vypadneme nadobro. Dobou, kdy nemusíme hledat bobule ani žádnou mršinu, kdy můžeme jíst cokoliv kdykoliv, nehledě na roční období. Také víme, že na výletě nesmíme za tento plot, protože je to soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví je výsostným právem každého jedince. Zároveň se nemusíme obávat, že by nás za rohem roztrhala nějaká divoká šelma. Také víme, že (nejen) dopravní značky podstatně ovlivňují, co si můžeme dělat s naším automobilem, kam s ním můžeme a kam ne. Na zákony a nařízení, které musíme mít v paměti, pak dohlíží muži zákona. Večer už nemusíme ulehat do postele se západem slunce, ale díky elektřině můžeme náš život natáhnout do večera kdykoliv. Díky televizi či počítači na elektřinu se dozvíme daleko více informací, než vlastně potřebujeme. Nemusíme (většinou) shánět dřevo, abychom si uvařili jídlo a ohřáli se. Ani nemusíme vydělávat kůže, abychom měli nějaké oblečení. Také když nás trápí nějaký neduh, můžeme navštívit doktora, který nám napíše chemické léky. Po nich nám je dobře. Pohoršují nás vulgární výrazy i holé zadky.
Jak si pozorný čtenář jistě všiml, tyto dva světy jsou natolik rozdílné, že se jedná prakticky o naprosté protiklady. My žijeme nyní v tom druhém, bez možnosti jej opustit a uchýlit se opět zpátky do náruče přírody. Civilizační pokrok nás zpracoval natolik, že bychom bez něj vlastně ani neuměli žít. Zatímco v prvobytně pospolné společnosti lidé uměli všechno, ale nic pořádně, my dneska umíme jen jednu věc, zato profesionálně. Na rozdíl od našich prapředků nad námi bdí zákon, který nás jednak chrání a jednak omezuje. Díky zdravotnictví je náš život daleko kvalitnější a o poznání delší. Žijeme v blahobytu, kdy několik generací již nepoznalo hladomor. Kdy si i za podprůměrnou výplatu můžeme dovolit tolik věcí, že se o tom našim předkům ani nezdálo.
Celkově vychází, že zatímco my jsme přišli o svobodu, dostali jsme bezpečí a pohodlí. Některým se to, stejně jako indiánům, nelíbí, a raději by tu úplnou čistou svobodu, jiní jsou spokojení se systémem, který máme. Bohužel, vyzkoušet si život prvobytně pospolné společnosti s možným jednoduchým návratem už se nedá. Můžeme se tomu přiblížit, ale vždycky jsme ovlivnění civilizací i nutností se do ní opět vrátit.
