Článek
Když se podíváme, jak se k současnému Rusko – Ukrajinskému konfliktu staví agresor, dozvíme se, že oni vlastně ani za nic nemohou, že je k válce (pardon, speciální vojenské operaci) dotlačilo rozpínající se NATO. Což je pochopitelně nesmysl, protože NATO se rozšířilo před válkou naposledy v roce 2009, kdy se k alianci přidali Albánci a Chorvaté. Všechny další vstupy do NATO pak byly provedeny po roce 2014, tedy až po neoficiálním napadení Ukrajiny Ruskem v oblasti Luhansku a Donbasu a po anexi Krymu. Navíc, že by se mělo Rusko cítit ohroženo Černou Horou či severní Makedonií je tak trochu nesmysl. Geograficky jsou tyto státy poněkud mimo a napadení Ruska z nich rozhodně nehrozí. Zajímavé je, že v roce 2004, kdy vstoupily do NATO Pobaltské státy kvůli tomu Rusko žádnou válku nevyhlásilo, i když se mu to příliš nelíbilo.
Důvod rozšiřování NATO je tedy zcela jasně vymyšlenou záminkou k napadení sousedního státu, jehož nerostné bohatství by Rusové rádi sebrali a zároveň si doplnili i stav slábnoucího obyvatelstva. Této teorii také nahrává fakt, že v roce 2014 byla u Krymu objevena velká ložiska ropy a zemního plynu. V ten samý rok, kdy se Krymané „ve volbách dobrovolně rozhodli“ připojit k Ruské federaci.
Ruský narativ o nebezpečí rozšiřování NATO nám nyní připomněl Filip Turek, paradoxně přímo z vybombardované Ukrajiny. A na stejné lodi s ním jedou i další Motoristé, včetně Jana Zahradila, který tento vybájený důvod omlouval 12. ledna v Českém rozhlase.
Naproti tomu se můžeme podívat do historie. Málokdo asi zpochybňuje, že imperiální Japonsko bylo agresorem, když se zapojilo do druhé světové války nevyhlášeným překvapivým útokem na Perl Harbour (stejně překvapivým, jako když Rusko vtrhlo 24. února 2022 na Ukrajinu). A málokdo dnes asi neodsoudí válečná zvěrstva, která během války napáchalo.
Když se ale podíváme na japonské důvody, proč vstoupit do Druhé světové války, přijdou nám zcela logické. Imperiální mocnost se potřebovala rozrůst. Během 19. a počátku 20. století prošla tak silným vývojem, že moderní stát a jeho průmysl neměl na Japonských ostrovech dost místa a především surovin. Expandovalo proto do pevninských oblastí dálného východu jako Koreje a zejména pak do Mandžuska, kde se nacházely obří ložiska zejména uhlí. Jenže tato expanze byla trnem v oku Spojeným státům, kteří se jí hodlali postavit do cesty a obrazně házely Japoncům klacky pod nohy v podobě sankcí i diplomatických výhružek. Konflikt byl takřka nevyhnutelný. Proto, Japonci, dobře připravení na válku v Tichomoří podnikli první krok a napadli USA. Zajímavé také je, že tento narativ přenesla Japonská vláda také do myslí svých poddaných, kteří věřili, že bez války nemůže být Japonsko velké a že válka je tedy nezbytná. Zároveň byly USA japonskou propagandou zpodobňovány coby největší nepřítel. Není tedy divu, že u obyčejných Japonců byly důvody k válce stejné, jako pro samotnou vládu.
Koneckonců i Třetí říše pod vedením Adolfa Hitlera byla plná zfanatizovaných Němců, kteří začali válku s tím, že potřebují Lebensraum – místo pro život árijské rasy. I zde byla cítit pachuť omezování Německa po prohrané První světové válce.
Naprosto stejné argumenty, jako přicházejí nyní z Ruska: „USA (NATO) nás ohrožuje a nám nezbylo než se bránit.“ Tuto větu můžeme vložit do úst imperiálních Japonců i současných Rusů, protože oni sami takové věty pronášeli. Legitimizovali si jimi agresivní útoky na slabší sousední státy.
Jak je vidět, imperiální ambice jakéhokoliv státu vždy narazí na hranice. A tyto hranice se dají posunout jen válkou. Je velmi nebezpečné tyto imperiální snahy nechat plynout tak dlouho, dokud nenarazí na zeď v podobě války stejně jako to již dvakrát udělaly USA a nyní i EU. Nicméně není to nic jednoduchého, protože jak říká přísloví: Válka je jen pokračování diplomacie jinými prostředky.
